Jak jsem měnila pneumatiky

Parkuju před pneuservisem. Zimní pneumatiky v kufru i pneumatiky, co musím odvézt domu trůnící mi na zadním sedadle, rozverně poskakují, když brzdím. Dělicí čára mezi jednotlivými parkovacími místy se mi vine přesně pod prostředkem auta. Na to mám talent! Omotávám šálu kolem krku, nasazuju klobouk a v růžových balerínách hrdě kráčím do pneuservisu. 

Technik mě vítá s blazeovaným úsměvem na rtech a říká, ať se posadím. Prý bude mít pár jednoduchým otázek a pak se pustí do práce. Sebevědomě kývu, jsem přeci emancipovaná žena, která musí takovou triviální věc zvládnout levou zadní.

„Máte ty pneumatiky s disky?“ ptá se technik nonšalantně a mě začíná zamrzat úsměv na rtech. Co jsou to proboha disky? Nevinně krčím rameny.

„Co máte za auto?“ pokračuje dál s otázkami. Chce se mi vyhrknout: „Černé,“ ale naštěstí se včas zastavím a začnu usilovně přemýšlet, co to tam je vepředu nalepeno za znak.

Po dobrých deseti vteřinách něco nesměle pípnu a technik pokračuje:

„Jezdíte s tím autem víc po městě nebo mimo něj?“

„Myslíte na počty kilometrů nebo frekvenci?“

Teď je zase řada na technikovi, aby zarputile mlčel a přemýšlel. Na otázku mi neodpovídá a jen si něco trucovitě píše do karty, co má před sebou na stole. Připadám si, jako by na mě byl vypracován posudek o mé psychické způsobilosti.

Odchází s tím, že za deset minut bude hotovo. Dělám si kávu a zběžně listuju módními editoriály z nového Elle. Minuty se nekonečně vlečou. Uplyne jich dobrých patnáct, když se ve dveřích od dílny objeví technikova hlava. 

Vyhrkne na mě cosi nesrozumitelného, co po rozkódování (=půl minuty na něj civím s otevřenou pusou a nepřítomným pohledem) znamená: „Disky vašich zimních pneumatik jsou větší než disky, které máte na zadním sedadle, a menší, než ty, na kterých máte letní pneumatiky. Co s tím mám udělat?“

„Nešlo by to nějak dotáhnout?“

Technikovi se na tváři objeví shovívavý úsměv, který mají lidé vyhrazený pro blázny, jimž nemá cenu nic vysvětlovat, a kroutí hlavou. 

„A co bych s tím teda měla dělat?“ ptám se neohroženě dál.

„Můžete ty pneumatiky vrátit. Nebo dokoupit disky, které k pneumatikám budou pasovat.“

„Kolik stojí disky?“ tážu se a představuju si, jak bude otravné vysvětlovat obchodu, odkud pneumatiky mám, že bych je chtěla vyměnit, pak je nějak pracně balit a táhnout je na poštu.

„Tisíc pět set,“ odpovídá technik pohotově.

„Tak to beru, objednejte je,“ říkám rozhodně (protože jsem si s sebou zapomněla vzít oba mobily a nemůžu se poradit s přítelem).

„Chcete tu rovnou nechat ty pneumatiky?“

„Jasně, bude to jednodušší,“ a spokojeně, jak jsem to skvěle zařídila, odjíždím.

Když jsem doma, volám příteli, abych mu podala report o celé akci.

„No, takže nám z toho obchodu omylem poslali místo čtrnáctek patnácky,“ říkám jako zkušená automechanička, "ale nedělej si starosti, už jsem objednala disky, co na to budou sedět."

"Nechtěla bys radši zavolat do toho obchodu, aby nám to vyměnili, když udělali chybu?"

Nechtěla, ale nechávám se přesvědčit. Paní na infolince je velice ochotná a moc se omlouvá. Prý k nám hned zítra pošle PPL, aby si pneumatiky vyzvedlo. Takhle se to řeší!

Volám do pneuservisu, že nebudu chtít disky.

"Jak jsem zjistila, poslali nám z obchodu špatnou velikost. Skutečně jsme objednávali čtrnáctky a ne patnáctky, tak je budeme vyměňovat," vysvětluji technikovi a tentokrát se moc omlouvám já.

"Ale čtrnáctky vám poslali, to ty disky jsou patnáctky," odpovídá technik a úplně cítím, jak se mu hlavou honí: "Blbá ženská..."

"Ahá," odpovídám nevinně, "tak to tedy necháme tak, jak jsme se domlouvali," říkám potupně a naivně si myslím, že tím celá eskapáda končí.

Ale...

Hned druhý den volá technik: "Pani, tak to tady máte. Vezměte si s sebou šest tisíc. Hodilo by se vám přijet zítra v půl druhé, abychom to vyměnili?"

"Ano," přitakávám a až tak moc nevnímám, co říká.

Že něco nehraje, mi začne docházet, až teprve, když zavěsím. Hmm ... to asi tehdy myslel tisíc pět set za jeden disk ... hmmm... šest tisíc ... to se mi moc utrácet nechce.

Radostnou zprávu hned volám příteli. Sdílí stejné pocity jako já. A ať prý do pneuservisu zavolám, že bychom ty disky teda nechtěli.

Telefonní číslo onoho blazeovaného technika už znám pomalu zpaměti. A on zřejmě moje také, protože mě ani nenechá představit se a hned se ptá: "Co to bude tentokrát?"

Opatrně mu sděluji, co mi leží na srdci.

"Jó pani, to už je pozdě," odpovídá na mé oznámení, že disky nebudu chtít, "už jsme to všechno smontovali dohromady."

Pípnu něco o tom, že teda zítra přijedu a zavěšuji.

Druhý den s posledními zbytky hrdosti parkuji na stejné čáře jako při předchozí návštěvě. V růžových botách opět cupitám do pneuservisu a v duchu se omlouvám všem ženám za to, co jsem provedla s naší pověstí.

Ale má to i kladnou stránku: S přítelem jsme se svorně shodli na tom, že co se auta týče, příště už budu zařizovat maximálně to, co za vůni tam budeme mít.

7 důvodů, proč ztratit platební kartu

1. Nekoupíte si tu desátou sukni, kterou tak nutně musíte mít.

2. Ani další boty.

3. A parfém.

4. Budete utrácet jen za to, co OPRAVDU potřebujete (= pečivo a nějakou zeleninu … a tu krásně cihlově červenou sukni), protože musíte vydržet s tím málem hotovosti, co vám zbylo v peněžence.

5. Popovídáte si se spoustou nových lidí – například s ochotným pánem na technické podpoře bankomatu a ne až tak ochotnou Slovenkou na zákaznické lince mBanky.

6. Dokonale se seznámíte s okolím bankomatu – se všemi šterbinami, tlačítky a dokonce i odpadkovým košem poblíž.

7. Otřese se váš dlouho testovaný skeptický pohled na lidi, když ten, kdo vaši kartu najde, ji zablokuje nikoli tím, že se bude snažit prolomit váš PIN, ale nechá ji zablokovat v bance!

Jak jsem si kupovala počítač

Zběsile trhám izolepu z té největší krabice, co mi trůní v pokoji. Připadám si jako tříleté dítě, když konečně usedne po celém dni netrpělivého čekání pod vánoční stromeček a pustí se do likvidace nádherných balících papírů, aby odhalilo, co za tajemství se skrývá uvnitř. Rozdíl je jedině v tom, že já vím, co je v kartonu schováno, a neznám žádného postaršího pána, který by byl ochotný mě obdarovávat, aniž by čekal něco na oplátku.

Ale to vzrušení, když černou, lesklou bedýnku vysvobodím z polystyrenu, je určitě stejné. Kabely zapojuju takovou rychlostí, jako by na ní závisel osud celého světa. Konečně už snad počítač bude stačit mému tempu práce a nebudu muset provozovat „z nouze multitasking“ (= než se vám otevře nějaký program, zvládnete si utřít prach na stole a pověsit vyprané prádlo)!

Ani nedýchám, když mačkám startovací tlačítko. Takového ušetřeného času mě čeká! Ale…

„CPU fan error,“ objeví se nepřátelským bílým písmem na ještě stále černé obrazovce. Error … to neznačí nic dobrého. Zkouším osvědčený trik „zapnout a vypnout,“ ale počítač si stále otravně stojí za tím, že s těmi větráky je fakt něco v nepořádku.

Jako správná mechanička se chopím křížového šroubováku a hrdě ho odnesu příteli, aby mi to nějak opravil (protože programátoři přece ví VŠECHNO o počítačích).Přítel vytahuje různé drátky a podivné destičky, které mi připomínají makety nějakého mimozemského města.

Po chvíli je hotovo. Upouštím od svých fantaskních představ a nedočkavě počítač znovu zapínám. Vteřiny se vlečou. Ale nakonec startují Windows a zdá se, že vše bude oukéj. Celý večer trávím romanticky nad instalací všech programů, co potřebuji k práci. Činnost je to dvojnásob zábavná vzhledem k tomu, že před měsícem jsem přesně to samé dělala na notebooku.

V radostném opojení ignoruji, že se mi počítač několikrát sám od sebe vypne. „To je jen náhoda. Do rána se to určitě nějak vyřeší,“ utěšuji se, když se to stane popáté a velice svědomitě ignoruji fakt, že by mohlo být něco v nepořádku.

Leč při rozbřesku se vše opakuje. Poslední kapkou je, když počítač svůj husarský kousek předvede uprostřed retušování jedné fotky.  Tohle tedy ne. Stejně rychle, jako jsem včera kabely zapojovala, je teď zase odpojuji, a snažím se počítač dostat do cárů, které ještě včera byly krabicí. Nic, co by pořádná dávka izolepy nespravila!

Vklouznu do bot na podpatku, na hlavu nasadím klobouk a začnu s těžkým nákladem cupitat na tramvaj. Po včerejším zážitku z jízdy po městě, kdy stihnout projet na zelenou bylo stejně adrenalinové jako zabít mouchu rukou, nechám auto radši nakřivo zaparkované před domem. Tramvaj mi samozřejmě ujede před nosem a při marné snaze skočit do vozu jako nějaký akční hrdina, mi ještě odletí klobouk do dáli, ale na to už jsem nějak zvyklá.

V obchodě prodavači zevrubně popisuju své nepříjemnosti a říkám si, že za takovou diagnózu mi v servisu určitě budou líbat ruce. Prodavač na klávesnici pracně vyťuká: „Hlásí chybu větráků a sám od sebe se vypíná,“ strčí mi papír k podpisu a nashledanou. Třicet dní prý uteče jako voda.

Doma zapínám notebook a doufám, že si nevšiml převratu, který jsem se snažila udělat. Ale šeredně se pletu. Ten malý mizera je snad ještě pomalejší než předtím. V následujícím měsíci se ještě pořádně procvičím v multitaskingu...

Co jsem se naučila v ... říjnu

Že prakovat po tmě je ještě těžší než za světla. Ve tmě se totiž prostor nějak záhadně scvrkává.


Že je dobré dělat si seznamy věcí, co je třeba udělat. Nejen, že tak uděláte mnohem víc, ale navíc ten pocit, kdy něco můžete odškrnout, je úžasný. Baví mě tolik, že si vždycky píšu dva seznamy, abych si zvládnuté povinnosti mohla odškrtávat víckrát. Ale jinak jsem úplně normální!

Že hořká čokoláda s malinami je jako nebe na jazyku.

Že ovládat dovednost "příčné parkování" musí být docela užitečná záležitost. Člověk pak autem nemusí parkovat dál, než by mu normálně zastavila městská.

Že počítače jsou pěkně pomstychtivá zařízení. Jen, co se ten můj dozvěděl, že ho chci vyměnit za svižnějšího jedince, zpomalil se natolik, že na něm nebylo téměř možné pracovat.

Že v Maximu a podobných časopisech by modelkám na fotkách vůbec nemuseli tisknout hlavy. Do obličeje jim stejně nikdo nekouká.

Jak jsem relaxovala

Konečně pátek! Den slíbené relaxace po dlouhém týdnu plném nikdy nekončící práce. Obědvám už v jedenáct, abych stihla vytouženou masáž, na kterou se snažím udělat si čas už dobrý měsíc.

Po hodině rozmazlování se cítím jako znovuzrozená a když jdu po pošmourných ulicích, zdá se mi, jako bych se vznášela. V hlavě si maluji představy o tom, jak se mi dneska bude všechno krásně dělat, když jsem tak úžasně protažená.

Ve městě kupuji nové povlečení v té nejúžasnější barvě (kdo hádá „fialová“ získává deset bodů), lesk na rty, který jsem sháněla už od té doby, co jsem sestře vnutila, ať si ho koupí pro sebe (protože já přece už žádný další nepotřebuji), a dvě ledové kávy, které si vypiju v klidu doma s přítelem.

Obtěžkaná asi tak milionem tašek (vzít si jednu pořádnou kabelku, do které by se mi všechno vešlo, je pro mě nadlidský úkol) nastupuji do tramvaje. Poté, co na sebe v rámci možností rychle a elegantně naskládám všechny tašky, postavím deštník tak, abych se o něj zase tak moc neumokřila, a položím kávy do relativně stabilní polohy, vypínám vnímání okolního světa a nořím se do vlastních myšlenek. 

Konečná zastávka. Snažím se kvapně posbírat všechna svoje zavazadla a přitom pátou rukou otevřít deštník, aby mi nezmokl účes, s kterým jsem se ráno zlobila dobrou půl hodinu. A hlavně nevylít kávu! Zvládnout všechno nějakým rychlým a elegantním způsobem v těch několika vteřinách, co tramvaj na zastávce stojí, by vyžadovalo speciální manažerský výcvik.

Jeden vratký krok … druhý … najednou padám ze schodů. Rychle a neelegantně! Lidé se kolem mě protahují ze dveří a rozčileně na mě koukají, že jim zatarasuji cestu. Tramvaj cinká, že je připravená na odjezd, ale já rozhodně nejsem připravená vyškrábat se zpátky na nohy. Na své smetanově bílé sukni mám vylitou skutečnou smetanu spolu s půl litrem kávy, a zmrzlina napatlaná na nákupní tašce vypadá, jako by se žirafa, kterou tam mám natisknutou, právě pozvracela. 

 Domů se vracím ohnutá jako důchodkyně, protože nemůžu pořádně narovnat záda. Kelímky od kávy vyhazuji do nejbližšího odpadkového koše a deštník už ani neroztahuji. Zmoklé, zcuchané vlasy se k mé momentální vizáži stejně budou hodit nejvíc. Doma si lehám do postele a snažím se co nejméně hýbat, abych necítila naražená záda. 

Ještě, že jsem byla na té masáži, abych se celá krásně uvolnila!

Jak jsem jela domů

Stojím na kraji města. Kolem mě po tříproudé silnici sviští jedno auto za druhým. Přes rameno mám ležérně přehozenou tašku, která ještě včera byla plná plechovek bezinkového piva, a vlasy mi nepříjemně smrdí kouřem od ohně. Studené podzimní paprsky dopadají na medově zbarvené listí spadané na krajnicích a já se cítím jako pravý dobrodruh.

Kamarád by mě ochotně odvezl autem až na nádraží, ale já se jako hrdinka nechala vysadit hned u první cedule udávající směr mé destinace s tím, že ten kousek už přece dojdu. Kdo by si nechtěl udělat procházku v jednom z posledních prosluněných dní letošního podzimu. Navíc podle navigace je nádraží jen osm set metrů vzdálené.

Vesele kamarádovi zamávám, když kolem mě projíždí zpátky ponořit se víru oslav, a klidnou chůzí se vydám tam, kam si myslím, že mě ta spásná technologie naviguje. Mám ještě čtyřicet minut, takže se rozhodně nijak nenamáhám a v duchu plánuju, co dobrého si koupím k večeři v obchodu před nádražím. Budu mít přece tolik času!

Šourám se stále dopředu, když se ozve má zakrnělá parodie orientačního smyslu: „Tudy ten autobus přece nikdy nejezdí.“ Chvíli varování ignoruji, protože můj orientační smysl nikdy nebyl moc spolehlivým rádcem. Po chvíli se ale přeci jen pro jistotu kouknu na navigaci a k mé velké radosti zjistím, že jdu sice správně podle toho, co přístroj ukazuje, ale že jsem nastavila jiné místo než „Hlavní vlakové nádraží“. Nemožné? Se mnou nikoli!

Po několika pokusech (kdy se mi mimo jiné povede najít i pěší trasu na vlakáč v Plzni) konečně nacházím to, co chci (V telefonu, samozřejmě. V reálu to bude ještě jedna velká anabáze.). Mám jít dva a půl kilometru?!? Za dvacet pět minut?!? Teď konečně zužitkuji všechny ty (tři) návštěvy v posilovně!

Sebevědomě uháním vpřed podle vytyčené trasy, když tu se přede mnou najednou objeví kulatá značka s černým panáčkem v červeném kruhu. „Zákaz vstupu chodců“? Do dneška jsem si myslela, že taková značka existuje jen v příručkách autoškoly, aby bylo víc materiálu na závěrečné testy.

 Kouknu na navigaci a zjišťuju, že jsem šla přibližně podle toho, co ukazovala, jen o jednu (nebo dvě) uličky výš. A kdo by takové drobné odchylky řešil, když mapy jsou stejně vždycky jen orientační, že?

Ale co naplat, otáčím se a potupně se v lehkém poklusu několik set metrů vracím, abych se napojila na původní trasu. Podobná situace se ještě několikrát zopakuje, ale více méně držím směr. Povede se mi vymotat z oblasti s rodinnými domky a napojit se na nějakou hlavní cestu. To bych mohla nasednout na městskou a skutečně ten vlak stihnout, když další mi jede až ve čtyři ráno! 

Po chvíli se na obzoru skutečně vynoří zastávka městské. S novým přívalem energie uháním k ní. Zjišťuji, že k nádraží musím jet z druhé strany. Marně se rozhlížím, kde by mohla být zastávka. Nic. Nenapadne mě nic lepšího, než vrátit se zpátky odkud jsem přišla, že „logicky“ autobus bude stavět někde tam. Miluju, jak můj mozek někdy dokáže být brilantní!

Naštěstí mi vcelku rychle dojde, že jsem vymyslela pěknou kravinu, a tak se zase otočím a vydám se tam, kam se mě GPSka neustálým bzučením snaží dostat. A hle, stačilo popojít dalších sto metrů směrem k nádraží a zastávka, po níž tak vehementně pátrám, je tu!

Autobus přijíždí téměř vzápětí. Rychle na mobilu objednávám jízdenku a pak nenápadně ignoruji to, že mi obratem přišla zpráva, že jsem SMS objednala v neplatném tvaru. 

Když po pěti minutách stojím před vlakovým nádražím, cítím podobný pocit vítězství, jako ti, co se vyšplhali na Mount Everest. Napětí jsme rozhodně zažívali stejné! V hale mám dokonce ještě čas koupit si v automatu sušenku. To, že se zasekne někde uvnitř a vůbec nevypadne, přejdu jen s přiblblým úsměvem a jdu si raději sednout do vlaku, aby mi ještě neujel před nosem.

Co jsem se naučila v ... září

Co jsem se v září naučila?

Že když chcete jít do posilovny, je dobré vzít si s sebou i boty.Na boso na pásu budete chodit špatně a nechat si od slečny na recepci vracet peníze může být zdrojem všeobecného pobavení.

Že na hezké vlasy bez roztřepených konečků stačí jen kokosový olej a biosil.

Že je nejvyšší čas naučit se pořádně řídit! Do dneška nechápu, jak jsem zvládla vyjet z parkoviště na náměstí, kde mezi auty byly tak maximálně pěti centimetrové mezery, a při couvání jsem měla manévrovací prostor možná tak metr, než vrazím do železného sloupku naproti.

Že nemá smysl stresovat se tím, co člověk neovlivní. Tuhle hezkou poučku jsem věděla už docela dlouho, ale terpve v září se mi ji povedlo převést i do praxe.

Že zákon schválnosti funguje neomylně. Jak jinak si vysvětlit, že spadnu na schodech tramvaje těsně po masáží nohou, a nemůžu pak pořádně chodit?

Že není dobré kupovat si o číslo menší boty. Ani když jsou v neodolatelné slevě a krásně třešňově červené barvě. Stejně je nosit nebudete, protože nohy si celou dobu budou připadat jako ve svěráku.

Jak jsem řídila

Po čtyřech hodinách lehkého, nervózního spánku se probouzím už deset minut před otravným zvoněním budíku. Za chvíli bude pět, doba, kdy častěji teprve ulehám do postele, než abych se marně snažila rozlepit oči a přimět své zmatené tělo k životu.

Dvakrát po sobě se snažím dostat do ledničky obrácenou stranou dvířek a chleba hledám v krabičce od čaje. To bude dneska jízda! Krajíc mi dvakrát spadne na zem, když se ho snažím namazat paprikovou lučinou. A ano, je pravda, že vždycky padá tou namazanou stranou dolů. Udělat si presso raději vzdám, ještě bych místo kafe omylem nabrala instantní polévku.

Venku je černočerná tma. Projede mnou naprostá panika. To budu řídit ZA TMY?!? S roztřesenýma rukama rychle na mobilu hledám, kdy se má dneska rozednívat. Hodinu poté, co už mám být na daném místě. Usilovně přemýšlím, jak se nějak uvěřitelně vymluvit, že bohužel nedojedu.  Má to aspoň jedno pozitivum: to hrůzné zjištění mi do těla pumpuje tolik adrenalinu, že rozespalost je ta tam.

Usedám do auta. Nevím, jak je možné, že zamlžené je nejen přední a zadní sklo, ale i postranní zrcátka. Na přední sklo nechávám foukat větrákem jako o život. Vyběhnu ven a zrcátka otřu svým béžovým svetrem. Zadní sklo je stále pod parou. Nikdo není dokonalý! Třeba se to samo nějak vyřeší cestou.

Usilovně hledám, kde jsou dálková světla. Stěrače poprvé. Stěrače podruhé. Pravý a levý blinkr. Klakson. Sousedi mě musí milovat! Tady jsou! Cítím malý pocit vítězství.

Cesta přes Plzeň je skvělá, všude je tolik pouličních lamp, že mám pocit, jako bych jela ve dne. Široké silnice jsou prázdné a na semaforech jsem chytila zelenou vlnu. Ale je mi jasné, že to nevydrží dlouho. Jen, co minu červeně přeškrtnutou ceduli s nápisem „Plzeň“, silnice se zúží na polovinu, vytratí se neuvěřitelně praktické a pro mě naprosto nezbytné bílé čáry uprostřed a začne být tma jako v … hlubokém lese. 

Co je největší zrada? Když kouknu do pravého zrcátka, abych se alespoň v něm ujistila, jestli nejedu moc uprostřed nebo naopak nesjíždím z vozovky, NIC NEVIDÍM! Jen černočernou tmu. Zpomaluju na třicítku, když potkám protijedoucí auto, raději ještě víc přibrzďuju, abychom se náhodou nesrazili, a říkám si, že horší už to snad ani být nemůže.

Ale to se pletu! Vjíždím do husté mlhy, v níž je vidět maximálně dvacet metrů přede mě. Zkouším, jestli je lepší mít zapnutá dálková nebo potkávací světla a dospívám k názoru, že nejlepší by bylo auto zaparkovat někde u krajnice a dojít raději pěšky. 

V autě je vedro, ale bojím se odlepit oči z vozovky před sebou, abych vypnula topení. Jsem velice kreativní v tom, jak v myšlenkách vyjádřit to, jak hluboce nenávidím mlhu. Nechápu, co se mi na ní do teď tak moc líbilo a proč jsem strávila tolik času jejím focením. Prý tajemná, mysteriózní. Pravda, je vždycky tak trochu tajemstvím, jestli se přede mnou najednou nevyřítí auto a mystériem nadále zůstává, jestli jedu stále ještě po silnici nebo už jsem dávno vyjela na pole.

Když mi navigace říká: „Dojeli jste do cílové stanice,“ v první chvíli si myslím, že si ze mě jen utahuje. Není možné, abych těch třicet kilometrů zvládla bez toho, že bych spadla z nějakého srázu nebo vrazila do protijedoucího auta! Cítím úlevu. A mám pocit, že jsem silnější, protože jsem dokázala překonat svůj strach (ale rozhodně to neplánuju v blízké budoucnosti opakovat!).

O deset minut později pozoruju východ slunce. Obrovský rudý kotouč se vynořuje z mlžného oparu a střídmě rozeseté stromy na obzoru zaplavuje měkkým oranžovým světlem. Jsem naprosto unesená tou krásou a tím, jak mlha všemu dodává úžasně tajemnou a mysteriózní atmosféru…

Jak jsem byla neviditelná

Někdo se narodí s novorozeneckou žloutenkou. Někdo jako černoušek, i když jeho rodiče jsou běloši. Já jsem se narodila neviditelná. V dětství jsem to brala jako výhodu, protože jsem mohla dělat cokoli, aniž by si toho rodiče všimli. „Nejez sladkosti před jídlem!“ „Jasně … jak dokážete, že ten obal od čokolády je pozůstatek po tom, co jsem spořádala, když mě ani NEVIDÍTE?!?“).

Začalo mi to vadit až někdy ve třinácti čtrnácti, kdy spolužačky začaly zjišťovat, že kluci nejsou až takoví debilové, jako si myslely v „sedmičce“ a začalo všechno to teenagerovské flirtování, vodění za ruce a první „francouzáky“. Mladé slečně se udělá trochu smutno, když o ní žádný kluk ani pohledem nezavadí. (Jak by taky mohl, že?)

Narodit se neviditelná v jiném století by mohl být pěkně traumatizující zážitek… bez zviditelňovacího … tedy kosmetického průmyslu.

Už si ani nepamatuju, kolik času jsem strávila listováním módních časopisů a představováním si, jako která z modelek, jež se na mě zubily z každé stránky, bych asi mohla vypadat. Po zhlédnutí jedné reklamy na rtěnku mě to konečně napadlo: „Vždyť já bych si taky mohla namalovat obličej!“

Pamatuju si to, jako by se to událo včera. Nenápadně (koneckonců jsem to ani nijak jinak neuměla) jsem se vplížila k rodičům do ložnice a vzala mamce její kufřík s líčením. Poprvé v životě jsem se posadila před zrcadlo (dřív jsem nějak moc nechápala jejich smysl), vzala si ohnivě rudou rtěnku, rukama nahmatala obrys rtů a tak nějak zhruba je obtáhla. Kromě levitující rtěnky se v zrcadle objevilo něco, co tvarově připomínalo spíš klauna z nějakého hororu než plné rty modelek z časopisů. Ale byly to MOJE rty!

Před zrcadlem jsem strávila asi půl hodiny a pusu jsem různě špulila, usmívala se, dělala jsem prapodivné grimasy. Byla jsem u vytržení! Tedy až do té chvíle, kdy mě vystrašil hysterický křik matky. Zřejmě si neuvědomila, že svou milovanou neviditelnou dcerunku někdy uvidí a přízračně vznášející se rty uprostřed místnosti jí trochu vystrašily.

Od té doby, co jsem na sebe nanesla trochu té až nevkusně zářivé barvy, jsem neměla stání. Nemohla jsem se zbavit myšlenky, že bych přeci jen mohla vést normální život. Že bych mohla být něco víc, než jen strašidelně levitující oblečení. Kosmetický průmysl mi úplně otevřel oči.

Nabarvila jsem si vlasy, řasenkou obtáhla řasy, nalakovala nehty, nasadila čočky, nastříkala opálení … a najednou jsem byla vidět!

Ten opojný pocit ale netrval moc dlouho. I přesto, že technicky jsem byla vidět, začala jsem si vedle svých spolužaček po několika měsících zase připadat neviditelná. Už jsem nebyla ta zajímavá „holka, co se najednou objevila u nich ve třídě“. Byla jsem jako každá druhá – trochu přehnaně nalíčená, s odrůstajícími konečky (až na to, že mě nezačala prosvítat původní barva, ale začalo mi být vidět na opačnou stranu hlavy).

Ale i tentokrát mě kosmetický průmysl zachránil! Proč si vlasy „jenom“ barvit, když si je můžu nechat zahustit cizími? A co takhle si nalepit umělé nehty? Prodloužit řasy… je to prostě odvětví nevyčerpatelných možností! (Na rozdíl od našich peněženek.)

Jak jsem insomniovala

Jedenáct hodin večer. Mám za sebou vyčerpávající den a nemůžu se dočkat, až si položím hlavu do nadýchaného polštáře, přikryju se voňavou dekou, zavřu oči a nechám se unášet na vlnách fantasie do říše snů.

Lehnu si tedy do postele. Zavřu oči. Ale místo vln fantasie se dostaví záplava myšlenek, které přes den neměly šanci dostat se ke slovu, a teď se na mě jedna přes druhou neúprosně hrnou.

Ležím a snažím se nepřemýšlet.

Kde jsem proboha přišla na to, že je můj polštář nadýchaný? Připomíná mi spíš cihlu nebo špalík dřeva. Abych ho udělala pohodlnějším, pořádně ho naklepu. Pak podruhé. Potřetí. Rezignuji. Snad budu za hodinu tak unavená, že usnu nehledě na křeče, které mě budou brát do krku.

Neuplyne ani deset minut a přítel už pravidelně oddychuje. Skoro to vypadá, jako by to dělal naschvál. „Poslouchej, já už dávno spím jako neviňátko!“ Rozčiluje mě monotónnost jednotlivých nádechů a výdechů. Mám chuť s ním zatřást, abych ho z jeho blaženého klimbání probudila a trpěl tu v tom potemnělém pokoji se mnou.

Zkouším různé „meditační“ techniky, které by mi měly ukolíbat mysl ke spánku. „Představte si, že běžíte po louce s takovou lehkostí, jako byste nic nevážili!“ Hm, to bych nesměla sníst tu vynikající oříškovou čokoládu … což mi připomíná, že už bych konečně měla začít cvičit! Musím si HNED TEĎ vymyslet cvičební plán!

„Při vašem běhu jste narazili na říčku. Jedinou cestou přes ni je úzká lávka. Zrovna tudy ale přechází stádo ovcí. Musíte počkat, než všechny přejdou. Pomožte pastevci spočítat, jestli jsou všechny.“ Jedna, dva … Vážně má víc než dvacet ovcí? Pochybuju.

„Doběhnete až k opuštěné věži s červenými dveřmi. Otevřete je. Ale už se nedozvíte, co je za nimi, protože jste se ponořili do hlubokého spánku.“ Ne, neponořili! Jak bych mohla teď usnout, když se mám konečně dozvědět, proč jsem sem vlastně běžela?

Když ovce a tajemné věže uprostřed luhů a hájů nezabírají, zkouším techniku vlastní výroby. Představuji si, že všechny myšlenky nakládávám do krabic a odnáším je na stůl, pryč z mojí hlavy. První den to fungovalo, ale teď řeším, podle čeho bych měla myšlenky do jednotlivých krabic třídit. A jak vlastně ty blbé krabice vypadají? Jsou z kartonu nebo ze dřeva?  A už je vážně nuda to tam všechno den co den nandávat.

Po půl hodině vzdávám meditaci, nejsem prostě dostatečně zenový člověk. Volím novou strategii: Budu prostě ležet, dokud neodpadnu. Mozek si přece musí říct sám, že už má těch blbostí dost! A ráno se mi snad podaří spát až do deseti.

Tik ťak.

Tik ťak.

To vážně někdo zesílil to tikání v hodinách? Jak mám v takovém rámusu vůbec usnout? Hystericky z hodin vytahuju baterku a teatrálně ji odhazuji kamsi do hloubi pokoje. Ale na tikot už jsem tak zvyklá, že ho v hlavě slyším, i když už vlastně slyšet není.

Hrozně se nudím. V hlavě se mi točí pořád dokola ty samé myšlenky, ale furt se jich nemůžu zbavit. Mám pocit, jako bych se už po stopadesáté koukala na jeden a ten samý seriál. Nebo spíš jednu jeho epizodu. Už znáte repliky všech herců, víte, že se zase stejně blbě rozhodnou, nesnášíte jejich směšné úšklebky, ale přesto ne a ne vypnout televizi.

Vrcholem je, když začnu přemýšlet o tom, že přemýšlím.

To už se venku opravdu rozednívá nebo se akorát mé oči už natolik přizpůsobily tmě z toho nekonečného zírání do stropu? Ale klid, sice už je k ránu, ale můžu si přispat třeba až do jedenácti!

Najednou zaslechnu hroznou ránu, jako by někdo rozbíjel sklenice těsně u mých uší. Leknu se a otevřu oči. U skříně stojí přítel a snaží se potichu zapnout pásek na kalhotách. Je osm hodin ráno. Něco mi říká, že ty čtyři hodiny spánku mi na dnešek moc energie nedodají…