Jak jsem insomniovala

6:30

Jedenáct hodin večer. Mám za sebou vyčerpávající den a nemůžu se dočkat, až si položím hlavu do nadýchaného polštáře, přikryju se voňavou dekou, zavřu oči a nechám se unášet na vlnách fantasie do říše snů.

Lehnu si tedy do postele. Zavřu oči. Ale místo vln fantasie se dostaví záplava myšlenek, které přes den neměly šanci dostat se ke slovu, a teď se na mě jedna přes druhou neúprosně hrnou.

Ležím a snažím se nepřemýšlet.

Kde jsem proboha přišla na to, že je můj polštář nadýchaný? Připomíná mi spíš cihlu nebo špalík dřeva. Abych ho udělala pohodlnějším, pořádně ho naklepu. Pak podruhé. Potřetí. Rezignuji. Snad budu za hodinu tak unavená, že usnu nehledě na křeče, které mě budou brát do krku.

Neuplyne ani deset minut a přítel už pravidelně oddychuje. Skoro to vypadá, jako by to dělal naschvál. „Poslouchej, já už dávno spím jako neviňátko!“ Rozčiluje mě monotónnost jednotlivých nádechů a výdechů. Mám chuť s ním zatřást, abych ho z jeho blaženého klimbání probudila a trpěl tu v tom potemnělém pokoji se mnou.

Zkouším různé „meditační“ techniky, které by mi měly ukolíbat mysl ke spánku. „Představte si, že běžíte po louce s takovou lehkostí, jako byste nic nevážili!“ Hm, to bych nesměla sníst tu vynikající oříškovou čokoládu … což mi připomíná, že už bych konečně měla začít cvičit! Musím si HNED TEĎ vymyslet cvičební plán!

„Při vašem běhu jste narazili na říčku. Jedinou cestou přes ni je úzká lávka. Zrovna tudy ale přechází stádo ovcí. Musíte počkat, než všechny přejdou. Pomožte pastevci spočítat, jestli jsou všechny.“ Jedna, dva … Vážně má víc než dvacet ovcí? Pochybuju.

„Doběhnete až k opuštěné věži s červenými dveřmi. Otevřete je. Ale už se nedozvíte, co je za nimi, protože jste se ponořili do hlubokého spánku.“ Ne, neponořili! Jak bych mohla teď usnout, když se mám konečně dozvědět, proč jsem sem vlastně běžela?

Když ovce a tajemné věže uprostřed luhů a hájů nezabírají, zkouším techniku vlastní výroby. Představuji si, že všechny myšlenky nakládávám do krabic a odnáším je na stůl, pryč z mojí hlavy. První den to fungovalo, ale teď řeším, podle čeho bych měla myšlenky do jednotlivých krabic třídit. A jak vlastně ty blbé krabice vypadají? Jsou z kartonu nebo ze dřeva?  A už je vážně nuda to tam všechno den co den nandávat.

Po půl hodině vzdávám meditaci, nejsem prostě dostatečně zenový člověk. Volím novou strategii: Budu prostě ležet, dokud neodpadnu. Mozek si přece musí říct sám, že už má těch blbostí dost! A ráno se mi snad podaří spát až do deseti.

Tik ťak.
Tik ťak.
To vážně někdo zesílil to tikání v hodinách? Jak mám v takovém rámusu vůbec usnout? Hystericky z hodin vytahuju baterku a teatrálně ji odhazuji kamsi do hloubi pokoje. Ale na tikot už jsem tak zvyklá, že ho v hlavě slyším, i když už vlastně slyšet není.

Hrozně se nudím. V hlavě se mi točí pořád dokola ty samé myšlenky, ale furt se jich nemůžu zbavit. Mám pocit, jako bych se už po stopadesáté koukala na jeden a ten samý seriál. Nebo spíš jednu jeho epizodu. Už znáte repliky všech herců, víte, že se zase stejně blbě rozhodnou, nesnášíte jejich směšné úšklebky, ale přesto ne a ne vypnout televizi.

Vrcholem je, když začnu přemýšlet o tom, že přemýšlím.

To už se venku opravdu rozednívá nebo se akorát mé oči už natolik přizpůsobily tmě z toho nekonečného zírání do stropu? Ale klid, sice už je k ránu, ale můžu si přispat třeba až do jedenácti!

Najednou zaslechnu hroznou ránu, jako by někdo rozbíjel sklenice těsně u mých uší. Leknu se a otevřu oči. U skříně stojí přítel a snaží se potichu zapnout pásek na kalhotách. Je osm hodin ráno. Něco mi říká, že ty čtyři hodiny spánku mi na dnešek moc energie nedodají…


You Might Also Like

0 komentářů