Ohlédnutí za rokem 2017

Zdá se, že tři sta šedesát pět dní je kratičká doba. Když jsem jednotlivé dny prožívala, viděla jsem hlavně jejich rutinu – probudit se, posedět u kávy, jít retušovat, zhltnout oběd a utíkat na focení. Večer se kouknout na seriál a hurá do hajan, aby se vše mohlo druhý den opakovat. Ale když jsem si stejně jako loni na začátku ledna sedla ke svému deníku a rozhodla se všechnu tu rutinu zapsat a zanalyzovat, byla jsem příjemně překvapená, že jsem se zase tak moc nenudila.

Měla jsem štěstí, že jsem poznala spoustu nádherných zákoutí naší úžasné planety. Na Maledivy se v myšlenkách vracím několikrát týdně a snažím si přehrávat každičký den, který jsme tam byli, abych na nic z toho nezapomněla, protože vím, že tak úžasné dobrodružství se odehrává jen párkrát za život.

V Londýně jsem si připadala jako hardcore cestovatel, když jsem si na pět dní sbalila jen do maličkého batohu (a pak z něj před letištní prohlídkou zapomněla vyndat železný obušek). A ve Švédsku jsem se zase cítila jako tremp, když jsme po celém dni výletování někde rozložili stany, zapálili vodnici, nalili víno a debatovali, dokud se nezačalo stmívat. Což většinou bývalo kolem druhé v noci.

V Čechách jsem splula Lužnici a Berounku, poprvé řídila vlastní loď, seděla u bezpočtu táboráků, přejedla se smažáku s hranolkami a v hlavě fantazírovala, jaké by to bylo strávit na řece jen s celtou a plavkami třeba čtrnáct dní v kuse.

V rekordním čase jsem se vyškrábala na Sněžku a s nacpanou krosnou na zádech se snažila škrábat po rovných cestách Malé Ameriky. Do té doby jsem si neuvědomila, že malé boty můžou být při delších túrách fakt velký problém.

Mnohokrát jsem samu sebe i ostatní poznala z nových stránek. Ty mě někdy mile překvapily a někdy naopak zklamaly.
Naučila jsem se, že slova ve skutečnosti až tak moc neznamenají, dokud nejsou podložená činy.
Že aniž bych chtěla, můžu se občas zachovat jako sobec a zpětně to pak pořádně mrzí.
Že můžu vyhořet v práci, kterou nade vše miluji.
Že občas je třeba střet s realitou někoho jiného, abych přestala fňukat a začala být zase vděčná.
Že všechno dopadne tak, jak má. A to je většinou dobře.

Jak jste si předchozí rok užili vy?

Nejoblíbenější knihy roku 2017

Podle Goodreads jsem v předchozím roce přečetla 14 564 stránek. Nejpopulárnější knížkou, kterou spolu se mnou přečetlo nejvíc uživatelů serveru, bylo Jako zabít ptáčka od Lee Harper a nejdelší Američtí bohové od Neila Gaimana. Jaké publikace ale pro mě byly těmi nejzajímavějšími a nejvíc obohacujícími?

Na západní frontě klid – Remarque
Nebylo dobré rozhodnutí vzít si tuhle knížku na letní dovolenou. Ale rozhodně bylo dobré přečíst ji. Od střední jsem se některým klasickým dílům vyhýbala, protože mi moc připomínaly biflování na maturitu, ale už párkrát se mi potvrdilo, že se nestaly klasikou pro nic za nic.
Ještě jsem se nesetkala s knížkou, ve které by tak sugestivně a přitom bez jakéhokoli patosu byly vylíčeny zážitky ze zákopů první světové války. Otupělost, zmar, nepochopení toho, jak se může dít něco tak hrozného, odloučení od společnosti, která se nedokázala vžít do toho, co vojáci na frontě prožívají. Vše vyprávěno optikou studenta gymnázia, což výpovědi dodalo ještě strašidelnější tón.

Už před přečtením téhle knížky jsem byla dost silně pacifisticky smýšlející, ale tohle mé přesvědčení ještě utvrdilo a přála bych si, aby každý, kdo prosazuje válečná řešení současných konfliktů, si na jeden večer sedl do nějakého tichého koutku a knihu si přečetl.

Předběžné varování – Gaiman
Nechápu, jak jsem ještě před rokem mohla o Gaimanovi vědět jen to, že napsal Nikdykde, a blahosklonně jeho další tvorbu ignorovat. Čirou náhodou jsem jednoho lednového večera loňského roku zavítala na jeho blog a dřív, než jsem se nadála, už jsem na Amazonu objednávala jeho nebeletristickou View from the Cheapseats. Po přečtení krátkého eseje o knihovnách jsem se stala fanynkou.

Přiznám se, že některé jeho knížky mě nijak zvlášť nezaujaly – třeba všemi opěvovaní Američtí bohové. Ale sborníku povídek Předběžné varování jsem propadla. Ten chlap má totiž fakt velkou fantazii. A když se to zkombinuje s jeho literárním uměním, vede to k tomu, že po každé přečtené stránce si musíte dát na chvilku pauzu, abyste si plně vychutnali, co dalšího vám zase naservíroval.
Gaimanova tvorba mě vždycky nakopne k tomu, abych se začala snažit psát. Tak snad to konečně jednou vyjde.

Nenechte si ubližovat – Al Marewa
Kniha o sebeobraně by reálně asi k ničemu moc nebyla. Jak jsem si ověřila, chce to trénovat, trénovat a trénovat. Ale i tak mě obohatila mnohem víc, než bych čekala díky tomu, jak velký důraz při řešení (převážně vypjatých) situací kladla na vlastní úsudek a intuici. Dřív jsem potřebovala mít na všechno poučky a jasná řešení a své instruktory jsem zasypávala tunou hypotetických situací a chtěla po nich znát jejich optimální řešení.

V knize je propagována myšlenka, že člověk má dát na svou intuici a vlastní zhodnocení dané situace, protože to je to nejlepší, co v danou chvíli může udělat. Úvaha se mnou zůstala i mimo hodiny sebeobrany a pomohla mi mnohem víc začít spoléhat sama na sebe a vlastní úsudek.

Mohly by vás zajímat i moji favoriti loňského roku, kde se to hemžilo převážně literaturou faktu – nějakým tím budhismems, okupací Číny nebo cestopisem po malajsijké džungli.

Jaké byly vaše nejoblíbenější knihy roku 2017? Budu moc ráda, když se o ně podělíte v komentářích.