středa, listopadu 27, 2013

Co jsem se naučila v ... listopadu



  • To, že jíte k obědu čokoládu, neznamená, že jste líní jít na nákup, ale že si užíváte života!
  • Kašmírový svetr v sobě má sice jen 5% kašmíru a šunková pizza 0,5% šunky. Ale obchodníci aspoň díky tomu mají 100%ní zisky.
  • Když zdravotní sestra řekne: "Za minutku jsem u Vás," znamená to, že v čekárně ztvrdnete tři čtvrtě hodiny.
  • Na opravení odpadní trubky od záchodu je třeba šest lidí. Pět se přijde podívat, než to jeden konečně opraví.
  • Není od věci nosit do bazénu vaše brýle. Nestane se, že si spletete, s kým flirtujete.
  • Po hlášce: "A víš, z čeho se dělají vajíčka?", na jídlo z Mc Donalds přejde chuť.
  • WiFi v Pendolinu funguje jen, když je signál. Což znamená, když stojíte na nádraží v Praze. Praktické. 

Co jste se naučili vy?


středa, listopadu 20, 2013

Co takhle slavit i něco jiného než jen narozeniny?



Přemýšleli jste někdy nad tím, že kromě narozenin a svátků byste taky chtěli slavit také něco, na čem máte vlastní zásluhu?
Třeba páté výročí toho, kdy jste poprvé sami řídili víc, jak sto kilometrů potmě?
Nebo krásné desáté kulatiny ode dne, kdy jste upekli první poživatelný(!) dort?

Mě osobně se možnost slavit i něco jiného než to, že bez přestání stárneme, hodně líbila, a proto, když jsem se dočetla o projektu "Kniha Milníků", hned jsem se rozhodla takovou knížku pořídit i pro sebe.

O co jde?
Idea je velmi jednoduchá. Koupíte si notýsek a stránky si rozdělíte na jednotlivé dny v roce (1. ledna, 2. ledna...). Nevpisujte roky, ty doplníte až spolu s nějakým milníkem, který do své knihy budete zanášet.

Do knížky si můžete zaznamenat jakoukoli situaci, která se vám v životě stala a byla pro vás důležitá, jste na ni hrdí nebo vás posunula někam dál. 
Bojíte mluvení na veřejnosti? Určitě si do knihy budete chtít zaznamenat první den, kdy jste se před prezentací netřásli strachy. Povýšili vás konečně v práci? Našli jste si nového přítele? Naučili jste se žonglovat? Trhli jste rekord a kytka vám doma vydržela déle jak půl roku? Zaznamenejte to všechno! 

Díky tomu si vaše úspěchy budete moct připomínat třeba i za deset let, kdy byste na ně už dávno zapomněli. Uvidíte, kolik se vám toho už povedlo, a také to, jak jste se za ta léta změnili. To, co jste dřív považovali za úspěch, vám pak může díky vaší snaze připadat jako běžná věc. Například když budete dávat proslovy před desítkami lidí ve vašem novém skleníku.


Já si podobnou knížečku vedu už přes rok. Nedávno jsem jí listovala a kromě některých úspěchů, na které zapomenete asi jen stěží (třeba to, že jsem dostudovala vysokou, nebo se přestěhovala do Prahy), jsem si připomněla spoustu milých drobností, na které bych si normálně ani nevzpomněla.


Víte, co je na tom skvělé? Když budete zapisovat poctivě, za chvíli budete mít důvod k oslavám skoro každý den a nebudete muset čekat jen na narozeniny nebo svátek. To, jak přesvědčit ostatní, aby vám kupovali dárky i v den první upletené čepice už vám ale bohužel neporadím.






pátek, listopadu 15, 2013

Jak jsem potřebovala instalatéra



To se takhle vrátím z akce ve dvě hodiny ráno a jediné, na co se těším, je to, že budu moct spát až do osmi. V půl šesté ráno ale zjistím, že tak růžové to rozhodně nebude. Nejdřív si myslím, že se mi to jenom zdá a snažím se to ignorovat. Tou dobou mám ještě soukromou půnoc. Ale zuřivé bušení na dveře neustává.

Vyženu tedy přítele z postele, aby se šel podívat, co je to za blázna, a dozvídám se, že sousedce úspěšně vytápíme byt. Zavolám instalatéra, zhruba mu popíšu, co se děje ("Tady jsou nějaký trubky a teče přes ně voda." "Jaký trubky?" "No, šedivý."), a on slíbí, že do hodinky přijede.

Stihnu se v klidu nasnídat, zacvičit si, umýt nádobí, pověsit prádlo a odpovědět na veškerou korespondenci. V půl desáté mi začne být trochu divné, že tu ještě není. Volám tedy znovu. Z instalatéra vyleze, že  má vlastně na starost nějakou velkou zakázku a že k nám to nestihne. Zní při tom, jako by vyzrazoval státní tajemství, takže poznámku o tom, že to mohl říct rovnou ráno, si nechávám pro sebe.

Volám někomu dalšímu. A ten skutečně do hodiny přijede. Ukážu mu trubky na záchodě, on velice významně pokývne hlavou, aby celé závadě dodal na pořádném významu,  a pustí se do práce.

Očekávám, že to bude podobně zdlouhavé, jako když jsem se ho snažila dostat do bytu. Ale to se pletu. Neuběhne ani deset minut a instalatér už vypisuje fakturu.
"Dva tisíce, mladá paní."
Nevěřícně na něj vykulím oči. Za deset minut práce?
Instalatér z mé mimiky pochopí, že se mi to nelíbí, a tak hned dodává: "To víte, havarijní výjezd."
"Po pěti hodinách?"
"No, já tu byl do hodiny," usadí mě a natáhne ruku pro peníze.

Neochotně zaplatím a doufám, že od instalatérských problémů budu mít zase na několik let klid.

Ale...

O měsíc později
Je sobota. Půl desáté večer. Sedím na gauči zachumlaná do deky, čtu knížku a koketuju s myšlenkou, že usnu. Ozve se zabušení na dveře. Sousedka. Vytápíme jí byt.

Jdu zkontrolovat, jak je to možné. Instalatér trubku sice opravil, ale tím způsobem, že horní a dolní část spoje, kde to netěsnilo, oblepil slaboučkými proužky izolační pásky. Oprava za dva tisíce jak bejk.
A světe div se, dolní proužeček se odlepil!

Přítel volá instalatérovi. Na číslo, které by mělo být dostupné nonstop. Ale jediné, co se z druhé strany ozve, je: "Volaný účastník je nedostupný. Zavolejte prosím později."
Zjišťuji, že víc překvapená bych byla, kdybychom se skutečně dovolali.

Je nám jasné, že sousedka by nás pravděpodobně zabila, kdyby jí celý víkend přes strop prokapávala voda. Akčně jedeme do Globusu a v posledních minutách před zavírací dobou se nám povede ukořistit několik druhů izolačních pásek. 

Zbytek večera pak trávíme velice romanticky na záchodě postupným oblepováním odpadní trubky. No řekněte, co víc si člověk o víkendu může přát? Sedět přitulení na gauči a za světla svíček popíjet červené víno? Nad záchodovou mísou se přece můžete tulit úplně stejně!


V pondělí mi milý pan instalatér po telefonu oznámí, že reklamaci na "opravu" v žádném případě nepřijme. A že se prý musí vyměnit celé trubky, ať si to laskavě domluvíme s bytovým družstvem.
Než stihnu přesně artikulovat svůj vztek a nespokojenost, instalatér telefon pokládá.

Volám tedy majiteli bytu, aby se rozhodl, co s tím bude chtít dělat.

Majitel se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět předsedovi družstva.
Předseda družstva se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět instalatérovi.
Instalatér se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět jiným instalatérům.
Jiní instalatéři se na to přijíždí podívat. Významně kývou hlavou a říkají, že během několika dnů to přijedou opravit.

Heuréka! 
Trubky nám naštěstí opravili. Ale doufám, že příště nebudou muset měnit třeba elektrické rozvody. Takový nápor lidí bych asi nezvládla.

sobota, listopadu 09, 2013

Jak jsem si šla zaběhat



Nejdřív mi to vychválila kamarádka. A ještě ten večer i moje sestra. Že prý vůbec nevadí, že už je skoro listopad, a jde to dělat i v zimě. Že u ničeho jiného si tak nevyčistíte hlavu od stresu. A ta svoboda, kterou zažijete!

Když takové ódy slyšíte a hned ze dvou nezávislých zdrojů, tak vás to prostě namotivuje!

A tak jsem si obula boty, stáhla aplikaci do mobilu, vyštrachala starou sportovní bundu a šla si zaběhat na pole za paneláky, kde jsem v létě během pomalých romantických procházek běžce potkávala. Tenkrát jsem na ně koukala jako na mimozemšťany, ale pryč s předsudky!


Hned před domem jsem se minula se sedmnácti letou slečnou, která můj sportovní outfit sjela tak znechuceným pohledem, že jsem skoro dostala chuť jít se za svou neestetičnost omluvit. A vrátit se zpátky domů, abych nepohoršila někoho dalšího. Naštěstí (nebo bohužel?) jsem si včas uvědomila, že za mě uvažuje lenost, a pokračovala.

Prvních pět minut jsem si připadala jako trénovaný olympionik a úplně jsem cítila tu volnost a svobodu. To když jsem se rozehřívala rychlou chůzí.

V následujících patnácti minutách jsem byla naprosto unesená z toho, že jsem schopná běžet dál než k ujíždějící tramvaji. Ostrou bolest v boku a křupání v kolenou jsem hrdinně ignorovala (při cestě zpátky už to bohužel tak snadno nešlo).

Zbývající čtvrt hodinu jsem si nadávala, proč jsem sakra doběhla tak daleko, když se teď stejnou vzdálenost musím vracet.

Takže za mě osobně zůstanu nadále při tom, že na běžce budu koukat jako na mimozemšťany, co mají zvláštní sklon k sebetrýznění a teď na podzim ještě zvýšenou odolnost proti chladu.

 Ale je pravda, že hlavu si pročistíte – veškerou mozkovou kapacitu bude zaměstnávat akutní nedostatek kyslíku a na vymýšlení blbostí nezbude prostor.