Co jsem se naučila ve 4. měsíci mateřství

1. Kamarádka: “Mateřství a Stockolmský syndrom jsou si v některých ohledech dost podobný – v obou případech milujete svého věznitele.”
2. Mám ráda multifunkční věci. Třeba takové přebalovací tašky. Proč do nich rvát plenky, když přihrádky můžete použít k bezpečnému uchování objektivů?
3. Kočky jsou neuvěřitelně empatická stvoření. Dokážou najít tu pravou chvíli, kdy už máte nervy na pochodu…a pak vám pozvraci křeslo.
4. Pohostinnost na mateřské: Uvařím nám něco dobrého. Třeba čaj.
5. Není moc děsivějších zvuků, než slyšet ve dvě v noci neklidné převalování v postýlce. 

Co jsem se naučila ve 3. měsíci mateřství

1. Ve třetím měsíci už prý miminka mají pravidelný režim. Pravidelnost ale může znamenat i to, že se bude nejvíc vztekat přesně ve chvílích, kdy něco potřebujete zařídit.
2. Barvení vlasů, když si mlaďoch dává šlofíka, není rozumné. Své probuzení si totiž načasuje přesně na dobu, kdy barvu potřebujete smýt, a bude se dožadovat alespoň půl hodiny nošení. 
3. Ano, když necháte na hlavě barvu o půl hodiny déle než je v návodu, nehledě na odstín z ní vždycky vyleze černá.
4. Nepotřebujete adrenalinové sporty. Vzrušení si užijete víc než dost, když se mimčo před cestou ven budete snažit obléknout.
5. A ještě k tomu se budete otužovat, protože sami raději budete mrznout, než abyste se ještě za šíleného řevu zdržovali v předsíni.
6. Pobyt ve vinném sklípku je pro kojící ženy utrpení. To nepotřebuje žádný další komentář.

Co jsem se naučila ve 2. měsíci mateřství

1. Uvidíte tolik východu slunce jako nikdy předtím v životě.
2. Po dni, kdy budete prcka celou dobu nosit v náručí, se neubráníte vzpomínkám na loňský rok, kdy jste si nosili jen skleničky vína.
3. Než jsem měla dítě, myslela jsem si, že nejúžasnějším vynálezem lidstva je myčka nádobí. Teď už je mi jasné, že je to dudlík.
4. Poznáte spoustu nových lidí – pošťáka, prodavačky, knihovníka, opraváře. Budete si totiž ochotni povídat doslova s kýmkoli, kdo umí mluvit.
5. Bezbariérové vlaky jsou sice fajn, ale po těch schodech k nástupištím má člověk s kočárem doletět, nebo co?
6. Oprášíte znalosti z matematiky, když budete na milimetry přesně počítat, kolik můžete v noci vypít alkoholu, aby se stihl odbourat před dalším kojením.
7. Kamarádka: “Jsem zastánce kontaktního rodičovství. Vždycky kontaktuji někoho, kdo mi to dítě pohlídá.”

Co jsem se naučila v 1. měsíci mateřství

1. Poznáte své město z úplně jiné stránky – podle toho, z jakého úhlu na dané trasy dopadá slunce a z jak moc drncavého povrchu jsou udělané.
2. Ušetříte za sauny. O pocení se postará mimčo, které se bude chtít bez přestání chovat.
3. Ostatně ušetříte i za posilovny, protože při chování přeci nebudete pohodlně sedět, ale hezky si to budete štrádovat po bytě.
4. Objevíte kouzlo studené, tedy spíš vystydlé kuchyně. Jaký blázen by taky chtěl v těhle vedrech pít teplou kávu!
5. Zjistíte, že spousta činností se dá dělat jen jednou rukou (viz bod 2) – uklízení, čištění zubů, líčení…
6. Změníte se vaše chuťové preference – nejlepší jídla jsou ta vidličková. Rozuměj, že se u nich nemusíte obtěžovat s nožem (viz bod 2).
7. Chvilky volného času budou rozkouskované do deseti minutových intervalů, kdy mimčo předstírá, že spí. Díky tomu se naučíte být velice efektivní s tím, jak čas využíváte.
8. Je jistá šance, že budete mít zvýšené sklony k alkoholismu.
9. Ale prý se to tak za pět let zlepší, takže pohoda!

Tajemství Hellbrunnu

Nedávno jsem naštívila Hellbrunn – letohrádek poblíž Salcburku, kde sídlili arcibiskupové. Hlavním lákadlem pro turisty ale není zámek samotný, nýbrž fontány, které se nachází v přilehlých zahradách. V průvodci se o nich zmiňovali jako o “tajemných fontánách“, což okamžitě vzbudilo mou zvědavost. Potutelně se usmívající průvodkyně, která nás přivítala u vstupu do zahrad, celkové napětí ještě prohloubila.

Začínalo to jako běžná komentovaná prohlídka zámeckých zahrad. O něco početnější skupina turistů, než by bylo příjemné, se shlukla před fontánou číslo jedna. Průvodkyně nás zasypala informacemi o skryté symbolice jednotlivých soch a o inspiraci antikou. Suchá fakta, ale jí pořád pocukávaly koutky. Podezřelé.

Když skončila s výkladem, návštěvníci se pomalu začali přesouvat k dalšímu architektonickému počinu. Všichni s neutrálními výrazy, jaký mívají dospělí, když se něco zas tak moc nebaví, ale musí se tvářit důstojně, aby to na nich nikdo nepoznal.

Schválně jsem se trochu zdržela, abych si fontánu mohla vyfotit. Po chvilce jsem zepředu zaslechla zavísknutí. Myslela jsem si, že se mi to jen zdá, a dál se soustředila na hledání co nejzajímavější kompozice fotky. Zavísknutí se ale ozvalo znovu. Přestala jsem fotit a rychlým krokem se vydala ke zbytku prohlídky. Co se to tam děje?

Připojila jsem se ke skupině a nenápadně sondovala, kdo tu předtím povykoval a proč. Ale průvodkyně už mezitím dál chrlila letopočty a umělecké slohy. Jediná změna, kterou jsem zpozorovala, byla ta, že dvěma ženám kolem šedesátky začaly šibalsky svítit oči podobně jako naší průvodkyni.

Manýrismus. Biskup. Inspirace Benátkami. Víííísk!
Hlouček japonských turistů přestal fotit selfíčka a s povykem uskakoval. Tentokrát jsem se už ale měla na pozoru a konečně jsem pochopila, o čem průvodce mluvil, když mě do Hellbrunnu lákal na tajné fontány. Jeden z biskupů tak toužil bavit své hosty nečekaným způsobem, že vodní trysky zabudoval na místa, která od fontán tak úplně neočekáváte – do chodníku, do stěn nebo rámů dveří. A aby jeho potěšení bylo ještě větší, ke každé fontáně někde skryl tlačítka, pomocí nichž mohl proud dle libosti zapínat nebo vypínat. Rozpustilý výraz naší průvodkyně najednou začal dávat perfektní smysl.

Na konci prohlídky všichni odcházeli zmáčení, ale s úsměvem od ucha k uchu. Což jsem popravdě nečekala vzhledem k tomu, že teplota se teprve velice pomaličku přibližovala ke dvaceti stupňům. Od té doby proto přemýšlím, jestli by se podobné fontány neměly zavést na víc míst, na nichž se lidé snaží být za každou cenu vážní a přehnaně dospělí – na přepážky pošt a úřadů nebo do front u pokladen. Co myslíte, zabralo by to? 

Co jsem se naučila při čekání na porod

1. Kdo vymyslel rčení, že se něco vleče jako týden před výplatou zřejmě nikdy nečekal na porod.
2. Sice máte spoustu volného času a tím pádem i prostoru pro přemýšlení, ale na některé zásadní otázky stejně nemusíte najít odpověď. No řekněte – můžou veganky kojit nebo ne?
3. Když už máte pět dní po termínu, začnete dost vážně zvažovat, jestli byste svého syna neměli přejmenovat na Godota.
4. Když vám volá už i pediatr, co jako bude, můžete začít pociťovat lehký společenský nátlak.
5. Když začnou rodit kamarádky, které mají termín dva týdny po vás, je to skvělá příležitost k aplikování všeho, co jste se naučili o zenu.
6. Ale já to zase na druhou stranu chápu – proč chvátat ven, když narození už pak budeme celý život?

Co jsem se naučila ve Švédsku

1. Tam, kde jí majitel hostelu s rodinou, opravdu není kuchyně pro hosty. Mohlo by napovědět to, jak vás nechápavě sledují při přípravě těstovin, nebo to, že tam nejsou žádné další stoly.
2. Menu v angličtine znamená, že vám na objednávkovém automatu přeloží tlačítko “platit” a zbytek nechají ve švédštině.
3. Mít ve stanu kufr na kolečkách je prostě zvláštní.
4. Na silnicích musí být bezpečno a řidiči neustále ve střehu. Úprava rychlostních limitů každé dva kilometry se o to zaručeně postará.
5. Dopravní značení Švédové celkově nepodceňují. Nestačí výstraha, že by do silnice mohlo vběhnout nějaké zvíře. Každé má rovnoprávně svou značku – prasata, jeleni, soby i ježci.
6. Jen chudinky kočky pravidelně se rozvalující uprostřed silnic třetí třídy si vlastní značku ještě nezasloužily.
7. Jsem schopná tolerovat mnohé – činskou pálivou brokolici, maledivský kokos s tuňákem na milion způsobů. Ale švédské dvou procentní víno je už prostě trochu moc!

Co za moudra jste si ze Švédska odvezli vy?

Ohlédnutí za rokem 2017

Zdá se, že tři sta šedesát pět dní je kratičká doba. Když jsem jednotlivé dny prožívala, viděla jsem hlavně jejich rutinu – probudit se, posedět u kávy, jít retušovat, zhltnout oběd a utíkat na focení. Večer se kouknout na seriál a hurá do hajan, aby se vše mohlo druhý den opakovat. Ale když jsem si stejně jako loni na začátku ledna sedla ke svému deníku a rozhodla se všechnu tu rutinu zapsat a zanalyzovat, byla jsem příjemně překvapená, že jsem se zase tak moc nenudila.

Měla jsem štěstí, že jsem poznala spoustu nádherných zákoutí naší úžasné planety. Na Maledivy se v myšlenkách vracím několikrát týdně a snažím si přehrávat každičký den, který jsme tam byli, abych na nic z toho nezapomněla, protože vím, že tak úžasné dobrodružství se odehrává jen párkrát za život.

V Londýně jsem si připadala jako hardcore cestovatel, když jsem si na pět dní sbalila jen do maličkého batohu (a pak z něj před letištní prohlídkou zapomněla vyndat železný obušek). A ve Švédsku jsem se zase cítila jako tremp, když jsme po celém dni výletování někde rozložili stany, zapálili vodnici, nalili víno a debatovali, dokud se nezačalo stmívat. Což většinou bývalo kolem druhé v noci.

V Čechách jsem splula Lužnici a Berounku, poprvé řídila vlastní loď, seděla u bezpočtu táboráků, přejedla se smažáku s hranolkami a v hlavě fantazírovala, jaké by to bylo strávit na řece jen s celtou a plavkami třeba čtrnáct dní v kuse.

V rekordním čase jsem se vyškrábala na Sněžku a s nacpanou krosnou na zádech se snažila škrábat po rovných cestách Malé Ameriky. Do té doby jsem si neuvědomila, že malé boty můžou být při delších túrách fakt velký problém.

Mnohokrát jsem samu sebe i ostatní poznala z nových stránek. Ty mě někdy mile překvapily a někdy naopak zklamaly.
Naučila jsem se, že slova ve skutečnosti až tak moc neznamenají, dokud nejsou podložená činy.
Že aniž bych chtěla, můžu se občas zachovat jako sobec a zpětně to pak pořádně mrzí.
Že můžu vyhořet v práci, kterou nade vše miluji.
Že občas je třeba střet s realitou někoho jiného, abych přestala fňukat a začala být zase vděčná.
Že všechno dopadne tak, jak má. A to je většinou dobře.

Jak jste si předchozí rok užili vy?

Nejoblíbenější knihy roku 2017

Podle Goodreads jsem v předchozím roce přečetla 14 564 stránek. Nejpopulárnější knížkou, kterou spolu se mnou přečetlo nejvíc uživatelů serveru, bylo Jako zabít ptáčka od Lee Harper a nejdelší Američtí bohové od Neila Gaimana. Jaké publikace ale pro mě byly těmi nejzajímavějšími a nejvíc obohacujícími?

Na západní frontě klid – Remarque
Nebylo dobré rozhodnutí vzít si tuhle knížku na letní dovolenou. Ale rozhodně bylo dobré přečíst ji. Od střední jsem se některým klasickým dílům vyhýbala, protože mi moc připomínaly biflování na maturitu, ale už párkrát se mi potvrdilo, že se nestaly klasikou pro nic za nic.
Ještě jsem se nesetkala s knížkou, ve které by tak sugestivně a přitom bez jakéhokoli patosu byly vylíčeny zážitky ze zákopů první světové války. Otupělost, zmar, nepochopení toho, jak se může dít něco tak hrozného, odloučení od společnosti, která se nedokázala vžít do toho, co vojáci na frontě prožívají. Vše vyprávěno optikou studenta gymnázia, což výpovědi dodalo ještě strašidelnější tón.

Už před přečtením téhle knížky jsem byla dost silně pacifisticky smýšlející, ale tohle mé přesvědčení ještě utvrdilo a přála bych si, aby každý, kdo prosazuje válečná řešení současných konfliktů, si na jeden večer sedl do nějakého tichého koutku a knihu si přečetl.

Předběžné varování – Gaiman
Nechápu, jak jsem ještě před rokem mohla o Gaimanovi vědět jen to, že napsal Nikdykde, a blahosklonně jeho další tvorbu ignorovat. Čirou náhodou jsem jednoho lednového večera loňského roku zavítala na jeho blog a dřív, než jsem se nadála, už jsem na Amazonu objednávala jeho nebeletristickou View from the Cheapseats. Po přečtení krátkého eseje o knihovnách jsem se stala fanynkou.

Přiznám se, že některé jeho knížky mě nijak zvlášť nezaujaly – třeba všemi opěvovaní Američtí bohové. Ale sborníku povídek Předběžné varování jsem propadla. Ten chlap má totiž fakt velkou fantazii. A když se to zkombinuje s jeho literárním uměním, vede to k tomu, že po každé přečtené stránce si musíte dát na chvilku pauzu, abyste si plně vychutnali, co dalšího vám zase naservíroval.
Gaimanova tvorba mě vždycky nakopne k tomu, abych se začala snažit psát. Tak snad to konečně jednou vyjde.

Nenechte si ubližovat – Al Marewa
Kniha o sebeobraně by reálně asi k ničemu moc nebyla. Jak jsem si ověřila, chce to trénovat, trénovat a trénovat. Ale i tak mě obohatila mnohem víc, než bych čekala díky tomu, jak velký důraz při řešení (převážně vypjatých) situací kladla na vlastní úsudek a intuici. Dřív jsem potřebovala mít na všechno poučky a jasná řešení a své instruktory jsem zasypávala tunou hypotetických situací a chtěla po nich znát jejich optimální řešení.

V knize je propagována myšlenka, že člověk má dát na svou intuici a vlastní zhodnocení dané situace, protože to je to nejlepší, co v danou chvíli může udělat. Úvaha se mnou zůstala i mimo hodiny sebeobrany a pomohla mi mnohem víc začít spoléhat sama na sebe a vlastní úsudek.

Mohly by vás zajímat i moji favoriti loňského roku, kde se to hemžilo převážně literaturou faktu – nějakým tím budhismems, okupací Číny nebo cestopisem po malajsijké džungli.

Jaké byly vaše nejoblíbenější knihy roku 2017? Budu moc ráda, když se o ně podělíte v komentářích.