Po čtyřech hodinách lehkého, nervózního spánku se probouzím
už deset minut před otravným zvoněním budíku. Za chvíli bude pět, doba, kdy
častěji teprve ulehám do postele, než abych se marně snažila rozlepit oči a
přimět své zmatené tělo k životu.
Dvakrát po sobě se snažím dostat do ledničky obrácenou
stranou dvířek a chleba hledám v krabičce od čaje. To bude dneska jízda! Krajíc
mi dvakrát spadne na zem, když se ho snažím namazat paprikovou lučinou. A ano,
je pravda, že vždycky padá tou namazanou stranou dolů. Udělat si presso raději
vzdám, ještě bych místo kafe omylem nabrala instantní polévku.
Venku je černočerná tma. Projede mnou naprostá panika. To
budu řídit ZA TMY?!? S roztřesenýma rukama rychle na mobilu hledám, kdy se
má dneska rozednívat. Hodinu poté, co už mám být na daném místě. Usilovně
přemýšlím, jak se nějak uvěřitelně vymluvit, že bohužel nedojedu. Má to aspoň jedno pozitivum: to hrůzné
zjištění mi do těla pumpuje tolik adrenalinu, že rozespalost je ta tam.
Usedám do auta. Nevím, jak je možné, že zamlžené je nejen
přední a zadní sklo, ale i postranní zrcátka. Na přední sklo nechávám foukat
větrákem jako o život. Vyběhnu ven a zrcátka otřu svým béžovým svetrem. Zadní
sklo je stále pod parou. Nikdo není dokonalý! Třeba se to samo nějak vyřeší
cestou.
Usilovně hledám, kde jsou dálková světla. Stěrače poprvé.
Stěrače podruhé. Pravý a levý blinkr. Klakson. Sousedi mě musí milovat! Tady
jsou! Cítím malý pocit vítězství.
Cesta přes Plzeň je skvělá, všude je tolik pouličních lamp,
že mám pocit, jako bych jela ve dne. Široké silnice jsou prázdné a na
semaforech jsem chytila zelenou vlnu. Ale je mi jasné, že to nevydrží dlouho.
Jen, co minu červeně přeškrtnutou ceduli s nápisem „Plzeň“, silnice se
zúží na polovinu, vytratí se neuvěřitelně praktické a pro mě naprosto nezbytné
bílé čáry uprostřed a začne být tma jako v … hlubokém lese.
Co je největší zrada? Když kouknu do pravého zrcátka, abych
se alespoň v něm ujistila, jestli nejedu moc uprostřed nebo naopak
nesjíždím z vozovky, NIC NEVIDÍM! Jen černočernou tmu. Zpomaluju na
třicítku, když potkám protijedoucí auto, raději ještě víc přibrzďuju, abychom
se náhodou nesrazili, a říkám si, že horší už to snad ani být nemůže.
Ale to se pletu! Vjíždím do husté mlhy, v níž je vidět
maximálně dvacet metrů přede mě. Zkouším, jestli je lepší mít zapnutá dálková
nebo potkávací světla a dospívám k názoru, že nejlepší by bylo auto
zaparkovat někde u krajnice a dojít raději pěšky.
V autě je vedro, ale bojím se odlepit oči z vozovky
před sebou, abych vypnula topení. Jsem velice kreativní v tom, jak v myšlenkách
vyjádřit to, jak hluboce nenávidím mlhu. Nechápu, co se mi na ní do teď tak moc
líbilo a proč jsem strávila tolik času jejím focením. Prý tajemná, mysteriózní.
Pravda, je vždycky tak trochu tajemstvím, jestli se přede mnou najednou
nevyřítí auto a mystériem nadále zůstává, jestli jedu stále ještě po silnici
nebo už jsem dávno vyjela na pole.
Když mi navigace říká: „Dojeli jste do cílové stanice,“ v první
chvíli si myslím, že si ze mě jen utahuje. Není možné, abych těch třicet
kilometrů zvládla bez toho, že bych spadla z nějakého srázu nebo vrazila
do protijedoucího auta! Cítím úlevu. A mám pocit, že jsem silnější, protože
jsem dokázala překonat svůj strach (ale rozhodně to neplánuju v blízké budoucnosti
opakovat!).
O deset minut později pozoruju východ slunce. Obrovský rudý
kotouč se vynořuje z mlžného oparu a střídmě rozeseté stromy na obzoru
zaplavuje měkkým oranžovým světlem. Jsem naprosto unesená tou krásou a tím, jak
mlha všemu dodává úžasně tajemnou a mysteriózní atmosféru…