Nedávno jsem se prokousala knížkou Z dějin české každodennosti. Už jsem četla i zábavnější počiny, ale spousta informací tam byla tak zajímavá, že jsem se prostě musela probojovat až do konce. A jsem ráda, že jsem tak udělala, protože to byla po dlouhé době zase jedna z těch knih, při kterých jsem měla několik aha momentů.
Tím prvním bylo to, že bych měla přestat fňukat, jak málo mám od narození syna volného času. Celkově koncept pěstování si koníčků je dost moderní záležitostí, která se mezí středními vrstvami začíná objevovat až někdy v 18. nebo 19. století. Do té doby se prostě jen dřelo. Připomínám si to vždycky, když zapnu pračku a myčku, pustím automatický vysavač a z Rohlíku si nechám dovézt nákup. A pak najednou ta hoďka denně, kterou mám sama pro sebe, vypadá jako dobrý luxus.
Tím druhým momentem bylo to, že spousta rozhodnutí není až takové drama, protože si často vybíráme jen mezi správným a správnějším. Už to není o tom, jestli si mám dát zbytek té ovesné kaše k obědu nebo k večeři, když další jídlo už nebude. Jestli oblečení bude ještě vůbec držet pohromadě, když na něj našiju další záplatu, a jestli mám jít k sousedům na návštěu, když tak divně kašlou a ve vedlejší vesnici prý řádí mor. To pak najednou ta naše současná dilemata, jestli přikrmovat od pátého nebo šestého měsíce, jestli radši koupit tričko z háemka nebo ze Zary, a jestli nebude kolegům vadit, když s rýmou zůstanu na homefficu, působí dost banálně. Aspoň pro mě.
Jestli někdy máte podobně jako já pocit, že potřebujete získat trochu širší perspektivu, jak ten náš život uchopit, self help knížek jste přečetli už tolik, že byste se mohli nechat certifikovat jako životní koučové a stejně vám přijde, že uspokojivých odpovědí se vám nedostalo, doporučuji probádat vody historické a etnologické literatury faktu. Je osvěžující vidět kolik různých forem, podob a odstínů lidská společnost může nabývat.
