neděle, ledna 18, 2015

Praha je taky chic!


Po dlouhé době  jsem měla až nečekaně volný víkend. A taky líný. Mám tu sice seznam knížek, které budu číst, filmů, nad kterými si pobrečím, a domácích prací, u nichž si pobrečím možná ještě víc než nad dojemnými snímky. Všemu jsem ale odolala a skoro celou sobotu strávila na Pinterestu. Kdo jste tam už alespoň párkrát v životě zabrousil, jistě mi dáte za pravdu, že je to mnohem zákeřnější stránka na zabíjení času než Facebok a Youtube dohromady. Nemusím ani pořádně vědět, co hledám, ale přesto jsem obklopena tak vizuálně potěšujícími věcmi, že se večer nestačím divit, kam se celý den tak rychle vypařil, když jsem klikla jen na pár obrázků.

Sobota nebyla výjimka. Přes úžasné bezlepkové recepty a tipy na letošní dovolenou jsem se dostala k fotkám Paříže a obdivným prohlášením o tom, jak je to nejromantičtější město na světě, jak jsou Francouzky neodolatelně chic a každý žije v bytě tak nádherném, že v sobě jistě skrývá vlohy být bytovým designérem. Nechápejte mě špatně - sama jsem se u klíčového slova "parisian" kochala přes tři hodiny. V duchu jsem si přitom malovala, jak by můj život v Paříži musel být úžasný a bezchybně romantický. Všude bych jezdila na kole. V košíčku na řidítkách by mi poskakovala luxusní kožená kabelka nacpaná knížkami z antikvariátu. V plátěné tašce bych měla čerstvé ovoce z farmářských trhů a nesměle růžové pivoňky. A svět bych pozorovala přes obrovské, elegantní sluneční brýle.

Během snění mě zarazila jedna fotka s nábřežím Seiny. Nebylo na ní nic až tak zajímavého, ale byla bych odpřísáhla, že je to foceno na Náplavce. A v tu chvíli mi to všechno došlo! 

Proč bych za svým vybájeným životním stylem měla cestovat na západ, když to všechno můžu mít i tady? A proč bych měla čekat na dovolenou nebo nějakou speciální příležitost, abych si ke každému jídlu krásně prostřela stůl a našla si čas na čtení ošoupaných knížek?



sobota, ledna 10, 2015

Jak jsem se učila první pomoc



Nedávno mi při kávě jedna kamarádka s vážnou tváří vyprávěla, že všichni podle nějaké studie v hloubi duše chtějí zažít zombie apokalypsu. Chodba k jejímu bytu vypadá jako vystřižená z béčkového zombie hororu, takže chápu, proč ji studie natolik učarovala. Ale s čistým svědomím můžu prohlásit, že já osobně po ničem takovém netoužím ani trochu. Zastávám ale názor, že člověk má být připravený na nejhorší a doufat v nejlepší, takže jsem se nedávno přihlásila na víkendový kurz první pomoci.

Lektorka byla sympatická už od samého začátku, kdy nás provedla obsahem kurzu poněkud svérázným způsobem: "Nejdřív se budete dusit, pak si trochu popícháme břicha, navodíme infarkt a pořádně se popálíme. Takže na dva dny máme co dělat." Ve slovní krasojízdě pokračovala prohlášením: "Ptejte se na cokoli a nebojte se, že budete mít blbý dotaz. Minulý týden jsem učila policajty."

A tak jsme se do toho pustili a opakovali si, jaké tlakové obvazy používat, jak nic nevytahovat z ran a jak dávat správnou masáž srdce po dechu lapajícím Andulám. Už asi nikdy nevymažu z hlavy písničku Staying Alive od Bee Gees, která má dle anglického Red Cross ideální tempo pro resuscitaci. A přátelé mě od té doby podezírají, že jsem sponzorovaná výrobcem silikonových rukavic, protože každému cpu pár do kabelky s tím, že nikdy neví, kdy se jim bude hodit.

Na závěr nám lektorka namaskovala velice realisticky vypadající zranění, která jsme si měli navzájem ošetřovat. Neznalý by mohl mít pocit, že správný postup u jakéhokoli rány je všechno pečlivě nafotit, odeslat to na Facebook, pak dlouze konzultovat, co píšou v příručce, a pak to nějak obvázat, ale hlavně abychom se moc neumazali. Nadobro jsem si ujasnila, že s ustřeleným okem a podřezanými žilami bych nevypadala zrovna dvakrát esteticky.

Z kurzu jsem si odnesla asi metr dlouhý seznam věcí, které musím doplnit do domácí lékarničky, a  otázku, proč se na školách nevěnuje víc času výuce první pomoci. Nebylo by to užitečnější, než zpaměti vědět, kdy na trůn usedl Václav IV.?

.

sobota, ledna 03, 2015

Co jsem se naučila o Silvestru

  • Když ve tři ráno nemůžete vylézt kopec plný sněhu, protože vám kloužou boty, všichni vás hned budou podezírat, že jste hrozně opilí.
  • Nasednout po tmě (ne kvůli alkoholu!) na lopatu a sjet kopec, je docela náročné.
  • Je moudré zkontrolovat kabát, v němž jste bobovali, předtím, než jdete mezi lidmi. Včas si všimnete, že máte celý zadek od hlíny, a kolem knoflíků namotané trsy trávy
  • Když se někdo opije a usne už v jedenáct (!), vždycky za to může ta hromada cukroví, kterou snědl, a ne půl lahve whisky, jíž do sebe naklopil během předcházející hodiny.
  • Když se ze Silvestra vrátím s víc lahvemi alkoholu,než s kolika jsem odjížděla, není úplně jasné, jestli je to důvod k radosti, nebo začínám stárnout.
  • Ryby neumí jíst Kung-Pao.
Co za přelomové poznatky jste získali vy během vašich umírněných, sofistikovaných oslav příchodu nového roku?