Sítě osudu

"Proč nejsi vevnitř a nebavíš se s ostaními? Vždyť prší."
"No právě."
Doufala, že stručná odpověď mladíka odežene pryč. Chtěla být sama, aby se mohla zaposlouchat do dešťových kapek a přestat slyšet agresivní tóny hudby z hasičárny.

Na tuhle diskotéku se těšila. Poslední dobou strávila spoustu času o samotě, ponořená do každodenní rutiny a večerního čtení knížek. Měla to ráda, ale cítila, že už je na čase na chvíli opustit ulitu a nechat se vtáhnout i do jiných příběhů, než jen těch perfektně vypointovaných na stránkách románů. Chtěla se zase jednou střetnout s životem v jeho všednosti a obyčejnosti.

Když se na diskotéku chystala, představovala si, jak se noří do rozhovorů s ostatními, jak nesměle pokukuje po tom nekrásnějším chlapci na parketu a jak se pak spolu culí nad skleničkou vína.

Ale místo toho se setkala se skupinou mladých lidí, kterým se nepovedlo včas uniknout. Skončili přivázaní k jednomu maloměstu a k sobě navzájem. Většina z nich se znala z mateřské školky i z postele. Měli pohaslé pohledy, protože se smířili s tím, že je nečeká ten zářný osud, který si pro sebe představovali v patnácti.

A když se trochu opili, na povrch probublala skrytá agresivita pramenící z toho, že jim pomalu začalo docházet, že jsou přesně takoví jako jejich rodiče, proti kterým se dřív tak silně bouřili. I když to ještě nebyli schopní říct nahlas, věděli, že budou chodit ve stejně vytahaných teplácích a lovit slevy z akčních letáků. Že budou nesnášet svoji práci a jejich děti se jim za to všechno budou smát. Už je pomalu začínal osud vplétat do svého neustále se otáčejícího kola. Motal je do sítí, které si na sebe proti své vůli splétali tím, že se rozhodli zůstat.

A proto teď seděla venku. Poslouchala déšť a snažila se nenechat chytit do sítě, kterou pro ní začínal tkát mladík, jenž za ní přišel ven.

Jak jsem byla na odpočinkové dovolené s 5ti dětmi - 2. část

Abyste pochopili plný rozsah zde popisovaných událostí, doporučuji četbu zahájit popisem první části dovolené.

Den 7:
Nefunguje klimatizace.

Syn se hned po probuzení snaží prchnout z pokoje za číšníky. Už vím, že nejsem pyšná. Jen zhrzená.

Máme nový pokoj. Teče v něm voda! Z odpadu.
Syn se nás snaží rozveselit a maluje po stěnách propiskou.

Den 8:
Syn odmítá jídelní židličku, rukávky, kruh, kořárek. Vlastně cokoli, co by nám nějak mohlo usnadnit práci.

Děti projevily nečekanou míru spolupráce a sofistikovanosti. Zvládly ulovit dvě náhodné ženy, které vmanipulovaly do toho, že si s nimi nadšeně od rána hrají na tabletech, a hned po obědě je berou na zmrzlinu.
Děti nás o tom uchváceně v pravidelných intervalech informují.

Den 9:
Dohnala mě karma. A otrava jídlem. Nic moc.

Den 10:
Jedeme na výlet! Je čtyřicet stupňů ve stínu. Od rána.
Máme auto z půjčovny. Bohužel k němu zapomněli přibalit tlumiče. Dokonale splýváme s cestou před námi. Cítíme každý výmol, kanál, kamen.

Dějí se věci, o nichž jsem si nikdy nemyslela, že jsou v EU možné. Vykážou nás z benzínky, protože NEMAJÍ benzín. I na Maledivách ho prodávali v PET lahvích před každým obchodem. Hned vedle nafukovacích lehátek a čerstvě vykuchaných tuňáků.
S blikající kontrolkou je cestování hned o chlup napínavější.

Všechny památky na ostrově mají dva společné znaky:
   1. Jedná se o na sebe navršené kameny. Většinou do výšky v rozmezí 0,5 - 2 metry.
   2. Děsně na ně praží sluníčko.

Za odměnu navštěvujeme vyhlášenou rybí restauraci. Děti odmítají cokoli pozřít a dožadují se kebabu. A zmrzliny.

Ke konci výletu jsme už horkem tak zmožení, že poslední památku jako správní turisté jen objíždíme autem, abychom nemuseli opouštět klimatizované prostory. Ale aspoň jsme dost zpomalili, tak nás laskavě nesuďte!

Den 11:
Pohyb hotelem je téměř nemožný. Syn se nejdřív musí zastavit na recepci, kde dostává papírové origami. V kuchyni musíme počkat na jablko vykrájené do tvaru labutě. Následuje privátní prohlídka jídelny a buchtička. Škoda, že se nezastavujeme i na baru, protože já jsem pak vždycky zralá na víno.

Díky tomu, že neustále čekám, až si syn odbyde své sociální rozmařilosti, vím, kdo z personálu má kolik dětí, odkud pochází a kdo se právě dostal na filosofickou fakultu. Určitě to bylo jednodušší než dostat se k bazénu.

Pokud je personál náhodou tak neurvalý, že by se chtěl v klidu a nikým nerušen naobědvat, syn si najde místo, kde na něj uvidí ÚPLNĚ všichni a vybalí takové taneční kreace, za které by se nemusel stydět ani Michael Jackson. Po kom to dítě je, nemám nejmenší tušení.

Den 12:
Odlétáme.
Personál se srdceryvně loučí se synem. Děti se snaží propašovat co nejvíc kamení do kufrů.

Byla to úplně jiná dovolená, než na které jsme jezdívali bez dětí. Bylo to náročné, vtipné, svérázné, dojemné, líné i napínavé. Jsem vděčná za každý den, který jsem si tam mohla užívat.

Ale teď už vzhůru za novými dobrodružstvími, která na nás čekají v Praze. Syn se v Řecku naučil chodit a s jeho odhodláním bude do čtrnácti dnů metat kozelce, abych se s ním moc nenudila.

Dlouho opečovávané předsudky

Z Tábora mám hodně středoškolských zážitků. Každodenní dojíždění za tmy, utíkání z vyučování, abych stíhala vlak domů, nekonečné brigády.
A pak i vysokoškolských z nekonečného čekání na zpožděné vlaky a autobusy, příliš těžké krosny s vyžehleným prádlem a proviantem na nadcházející týden.

Vždycky jsem z něj prchala. A vždycky si myslela, že je to ošklivé město, kde není nic kromě povinností.

No a pak minulý víkend, o víc jak deset let později, jsem ho zažila úplně jinak.
Pomalá procházka po historickém centru, vyhlášená zmrzlina, kavárna, kterou bych si přestěhovala do obýváku, vynikající snídaně z lokálních surovin, výhled na červené střechy skryté pod ranní mlhou. A žádné povinnosti.

Byl to úplně jiný zážitek. Taková konfrontace dlouho opečovávaných předsudků.
Teď pořád musím přemýšlet nad tím, jak takhle znovu zažít některé vzpomínky, které si v sobě nosím a dělají podobně špatný dojem jako dřív Tábor.

Jak jsem byla na odpočinkové dovolené s 5ti dětmi - 1. část

Kde: na Kosu

Jak dlouho: 12 dní

Účastníci zájezdu: 4 naivní dospělí, gang čtyř dětí, jednoleté mimino

Den 1:
Přežili jsme cestu letadlem s jednoletým dítětem. Schytali jsme jen dva nenávistné pohledy, když dával (hlasitě) najevo své rozhořčení nad nastálou situací. Navzdory mým optimistickým očekáváním v letadle nespal. Nespal ani v autě cestou na letiště. Ani v autobuse cestou z letiště. Ani v hotelu. Já bych spala už jen proto, abych se o něj nemusela aspoň na chvilku starat.

Přenastavili jsme se na jižanský čas, kdy všechno bude hotové do deseti minut. Na připravený pokoj jsme v lobby čekali dvě hodiny.

Všichni milují našeho syna. Není to bohužel oboustranné, což se syn nerozpakuje dávat (hlasitě) najevo. Podobně vřelý vztah jako obsluha hotelu k synovi mají děti kamaráda ke kamení na pláži. Už ho mají nasbíraná tak tři kila. Věřím, že šutry dost litují, že taky (hlasitě) nemůžou dávat najevo svůj nesouhlas. Když děti nesbírají kameny, frekventovaně nás informují o tom, že mají chuť na zmrzlinu.

Počet přečtených stránek: 0

Den 2: 
Fouká vítr. Silný vítr. Odnáší matrace. Převaluje židle. Snažit se udržet na jednom místě všechny mrňavé hračky, jednoletého syna, osušky, klíče od pokoje, plavky a osušky a přitom nerozlít víno, je vcelku náročná kratochvíle.
Vítr nevadí pouze dětem kamaráda. Kamení se dá sbírat i při něm.

Syn začal nenávidět kočárek. Z věčného nošení máme ruce vytahané jak opičáci. Začíná si zvykat na personál. Už olíbal půlku uklízecího sboru. Jeho vztah k moři je ambivalentní. Rád k němu zdrhá, abychom moc neodpočívali. Ale neschvaluje (hlasitě), když je mokrý nad úrovní kolen.

Manžel si ulovil otravu jídlem. Odpoledne došlo víno. Nejsem si jistá, co mi dělá větší starosti.
Na zmrzlinu jsme šli už po obědě.

Počet přečtených stránek: 0

Den 3:
Přiletěl kamarád s dalšími dětmi. Dětí už je víc než dospělých. Relax začíná!
Děti přestaly toužit po zmrzlině. Místo toho nás v pravidelných interalech informují, že moře je nudné a chtějí jít hrát něco na tabletu.

Syn si zvykl na pozornost, takže se jí dožaduje od úplně každého. I od toho, kdo zrovna není nad dětmi se rozplývající typ. Tam to pak končí hlasitým nesouhlasem dítěte a káravým pohledem postiženého dospělého.

Nefunguje výtah a neteče teplá voda. Na nápravě se usilovně pracuje. Opraváře volali zrovna před deseti minutami.

Večer si jdu zaplavat. Vypadám u toho tak zbídačeně, že se odkudsi vynořuje loď a posádka se mně s obavami v hlase ptá, jestli mě raději nemají svézt zpátky na břeh. Bere mi to odhodlání k jakékoli další fyzické aktivitě.

Počet přečtených stran: 1

Den 4: 
Nefunguje výtah. Paní na recepci si pořídila nějaké divné součástky (nejspíš z výtahu), na nichž řecky a dost energicky demonstruje, proč ten krám nejede. Nošení kočárku do druhého patra je podle mě vhodnou náhražkou fyzické aktivity.

Děti se naučily objednávat si pití na baru. Od rána jsme je neviděli na pláži. Bojím se jít si pro své pití, aby mě za to barmanka neproklela do pátého kolene.

Syn zjistil, že nás při chůzi vlastně k ničemu nepotřebuje a značně rozšířil svůj operační rádius. Už si nevzpomínám, jaké to je snídat v sedě. O klidnou odpolední kávu se už ani nesnažíme. Na večeři chodíme zbaběle, až když usne.

K večeru došlo víno.

Počet přečtených stran: Přestávám to počítat. Jsem frustrovaná. Došlo víno.

Den 5:
Nefunguje výtah a neteče voda. Víno došlo před obědem. Syn se snaží napodobovat ostatní děti a objednávat si na baru. Doufám, že nikoho nenapadne volat sociálku.

Logika dětí je naprosto neprůstřelná. Když nechtějí boty od písku, nechají je raději v moři. Kamarád se díky tomu procvičuje v plavání a málem nestíhá večeři. Ale kdy jindy si zaplavat při západu slunce!

Děti po jídle tropí dramatickou scénu, že nemohou hrát na tabletech. Odmítají jít sbírat kamení, jen bezcílně bloumají po hotelu a snaží se najít někoho, kdo má tablet.

Den 6:
Na zmrzlinu musíme hned po snídani. Děti cestou hrají na tabletech. Snažíme se pronajmout auto pro devět lidí. Sehnat vznášedlo je prý pravděpodobnější.

Syn zjistil, že může komandovat i někoho jiného než rodiče. Dělá cukrbliky na číšníky, kteří mu nadšeně ukazují, jak to funguje na baru a jak to vypadá v kuchyni. Netuší, jaký bič si na sebe šijí. Ještě tu máme být šest dní...

S manželem se poprvé za celý pobyt v klidu najíme. Po jídle syn nechce zpátky k nám. Nevím, jestli jsem pyšná, jak samostatného jsem ho vychovala, nebo prostě jen zhrzená, že to trvalo trochu přes rok a už mě nepotřebuje.

Záblesky nereality

Houpací křeslo bylo nejoblíbenějším místem v jejím bytě. Už něco pamatovalo. Při každém zhoupnutí trochu zavrzalo a když ho dostala, musela ho nechat přečalounit. Bylo trochu prosezené a na opěradlech se místy odlupoval lak. Ale nic z toho jí nevadilo, protože to byl její koutek, ve kterém se na stránkách knih nořila do cizích světů a cizích myslí.

Stálo u okna, takže skoro až do setmění mohla číst jen při denním světle. Když se město zahalilo do tmy, mohla pozorovat, jak se jako malé ohníčky rozsvěcují jednotlivá okna v domech naproti. A jak se některé obrysy města ztrácí v temnotě a jiné naopak jako by se až v noci chopily své vlády.

U stěny naproti houpacímu křeslu se tyčila vysoká knihovna přeplněná knížkami. Některé z nich četla, některé ne. A ani to neměla v plánu. Vždycky říkala, že je její povinností některé knížky prostě jen vlastnit, poskytnout jim domov, jako se jiní ujmou zatoulaného kotěte.

Byly dvě doby, kdy si v křesle četla ze všeho nejraději.
Během jarních rán, protože mezi devátou a jedenáctou do místnosti pronikalo to nejkrásnější světlo, díky kterému zrnka prachu vypadala, že se třpytí. A listy knih byly zbarvené do oranžova, jako by se každou chvíli chystaly vzplanout. Uvařila si vždycky kávu, položila ji na stoh knih, které měla vedle křesla a sloužily jako odkládací stolek. Pod šálek dala ubrousek, aby náhodou některou z knížek nepolila a začala číst. Klidně by tak mohla strávit několik dní v kuse. Ale volání povinností z reálného světa jí to jen málokdy dovolilo.

Tím druhým momentem bylo, když jsi přes noc zůstával u ní na návštěvě. Potom, co jsi usnul, potichu se vyplížila z postele, natáhla na sebe květovaný župan a usadila se do křesla. Rozsvítila lampičku a ponořila se do příběhů. Všechno bylo lepší, když jsi byl s ní. I když to byly jen kratičké, ukradené okamžiky. Záblesky nereality.

Věděla, že občas jen děláš, že spíš, protože jsi miloval sledovat ji ztracenou v knížce. Miloval jsi tu její maličkou vrásku na čele, která jí tam vyskočila vždy, když příběh začal být napínavý. Jak se jí zrychlil dech, trochu jí zčervenaly tváře a jak netrpělivě otáčela stránku za stránkou. A ona věděla, že ji takhle pokradmu sleduješ. Ale nikdy nic neřekla, protože si byla moc dobře vědoma toho, že spousta magie zmizí, když se převtělí do slov.

Víc lásky?

Jsem tak trochu sluníčkář a věřím tomu, že odpovědí na většinu trápení je trpělivost a laskavý přístup. Snažila jsem se to tak aplikovat i na naši pekelnou kočku.

Čím víc vrčela, tím častěji jsem ji chodila hladit.
Čím víc syčela, tím víc pamlsků ode mě dostávala.
Čím víc čůrala mimo záchod, tím víc jsem si s ní hrála.
Prostě vzorová výchova.

No a pak mě jednou po takovéhle náloži lásky pokousala takovým způsobem, že jsem musela dvakrát na chirurgii. Tak jsem z toho teď trochu rozpolcená.

Znamená to, že jsem naivní a láska není řešením všech problémů? Nebo že jsem nechápavá a ona mě jen chtěla samou láskou sníst?

Co jsem se naučila při úklidu roubenky

1. Žvýkačka prasklý vodovod utěsný na dvě minuty a padesát tři vteřin.
2. Pečetní vosk prasklý vodovod utěsní na tři minuty a čtrnáct vteřin. Spálené prsty vás budou pálit třicet dva hodin a osmnáct minut.
3. Kloub na opravu prasklého vodovodu najdete nejpravděpodobněji půl dne před odjezdem z roubenky a jeho výměna zabere necelých pět minut.
4. Občas není třeba v místnosti vymalovat. Stačí jen vysát všechny pavučiny, aby stěny zase získaly bílou barvu. 
5. I ocet a konzervy můžou přesáhnout své datum spotřeby. O dvacet let. A marmeláda se po stejné době nejrpavděpodobněji promění na slivovici. 
6. Při sečení trávy je možné objevit spoustu zajímavých věcí: staré noviny, plechovky, nedopalky, že k domu vede dlážděná příjezdová cesta nebo že vzadu na zahradě stojí dvou metrová konstrukce na houpačku.

O minimalismu a skleničkách na sekt

Hodně mnou rezonuje minimalismus. Začalo to nevinně pár videi na YouTube. Pak to nabralo obrátky, když jsem si přečetla Zázračný úklid od Marie Kondo a vyházela půlku domácnosti. (Že v té půlce byly i manželovy věci byl, uznávám, trochu přešlap. A i když se to stalo už před třemi roky, dodnes mě podezřívá, když nemůže cokoli najít, že jsem mu to vyhodila během Čistky. I po těch třech letech má stále často pravdu...)

Největším motivátorem pro minimalistický přístup k životu ale byly babiččiny skleničky na sekt. Dostala je v práci k padesátinám a kvalita z nich přímo zářila. Nádherný vzor a tvar, průzračné sklo. Pamatuji se, že už jako puberťák, který prohlašoval, že víno se nechá pít klidně rovnou z krabice a není v tom velký rozdíl, jsem po nich pokukovala a obdivovala je. Tajně, samozřejmě, abych si nezkazila pověst.

Když jsem začala bydlet s manželem, při jedné návštěvě u babičky jsem se zmínila, že do naší nově vznikající domácnosti musíme dokoupit skleničky na sekt. A babička jen tak ledabyle prohodila, jestli by nechtěla TY skleničky, že u nich akorát chytají prach. Ještě ten den jsem si je posvátně odvážela domů. Bylo mi jasné, že jsem právě dostala něco, co pravděpodobně stálo víc, než veškeré zbývající nádobí v mé domácnosti dohromady.

Od té doby pokaždé, když z nich piju, rozplývám se na nad tím, jak příjemně se drží. Když na polici v obýváku svítí slunce, občas nakouknu, jak hezky se o ně láme světlo. A při mytí a utírání jsem tak opatrná a soustředěná na každý pohyb, že je to víc relaxační než půl hodinová meditace. Přesně si pamatuji, jak došlo k tomu, že se jedna sklenička rozbila, na jak drobné střepy se roztříštila i na omluvný výraz manžela. Když rozbiju hrneček z IKEA za třicet korun, jen nad tím mávnu rukou a zajedu koupit nový. Ale v tomhle okamžiku jsem pocítila skutečnou ztrátu. A taky uvědomění, že až se skleniček rozbije víc, budu si muset našetřit na nějaké stejně kvalitní, protože tu domácnost prostě dělají lepší.

V jednom okamžiku osvícení, pravděpodobně ve chvíli, kdy jsem je umývala s rozcuchaným drdolem, synem pověšeným na noze a pálícím se obědem, mi došlo, že by to tak nemuselo fungovat jen se skleničkami.

Rozhodla jsem se to otestovat a místo tří laciných bund jsem si našetřila na jednu koženou. Mám jeden vlněný svetr, jeden kožený batoh a jedny kvalitní boty. A protože kvalitní věci vyžadují trochu spoření a přemýšlení, mám poloprázné skříně a žádné nutkání dělat nájezdy na obchody. A to všechno díky jedněm krásným skleničkám.

Jak jsem si pořídila roztomilou kočičku

Když jsem si před pár lety přála k narozeninám kočku, netušila jsem, jaký ortel si nad sebou podepisuji. Už první dny mě nejspíš mělo varovat, že se budu potýkat s maličko komplikovanější povahou, když syčela na manžela pokaždé, když měla pocit, že se na ni křivě podíval. A asi mi mohlo dojít, že těch pár mokrých loužiček neznamená, že má chudinka Majinka problém s močovým měchýřem, ale že prostě nedostala dostatečně včas nažrat.

A možná mi mohlo napovědět i to, jak dramaticky prožívala mrouskání. Řvala tak hlasitě, že se na zahradu scházeli kocouři z širého okolí. Celé dni tam vyčkávali a, co vám budu povídat, cítila jsem se z toho trochu nesvá.

Možná mohlo být indicií i to, že když jsme ji po týdnu řevu na noc zavřeli do koupelny, abychom se konečně vyspali, projevila náhlý nával inteligence a zvládla vytahat všechno oblečení z koše na prádlo, vymočit se do něj a doprostřed té zkázy ještě vysrat.

A nebo to, když v ordinaci před kastrací asistence málem usekla malíček a veterinář si do její karty velkými písmeny napsal, že je to ZLÁ kočka a zapřísahal mě, ať to všude hlásím ještě předtím, než ji vypustí z přepravky. Měla jsem pocit, že se při těch slovech i pokřižoval, ale tam mě můžou vzpomínky trochu klamat.

A když pak kočička chudinka po kastraci nekakala, možná jsem nemusela hned běžet do lékárny pro projímadlo. Stačilo ji jen trochu víc vytočit. Takhle jsem ji vytočila tím, že jsem se jí snažila projímadlo nacpat do té její rozkošné, chlupaté tlamičky. A nasrala ji tak, že odběhla do koupelny a obohatila mi o exkrement tentokrát můj ručník na obličej.

A tak jsme si tak v poklidu žili do té doby, než jsem ji udělala tu největší zradu, jakou si dokázala představit.
Přivedla jsem na svět dítě.
To byl konec.
Kočička začala chřadnout, což se v jejím podání projevovalo tím, že vrčela na všechny okolo. A dělala loužičky na všechno okolo. Gauč, moje peřina, manželova peřina, ručníky, dětská postýlka, plyšáci. Ale brala jsem to pozitivně, protože jsem se díky tomu perfektně naučila, jak dlouho trvá kterou tkaninu vyprat a usušit. A v rychlosti převlékání povlečení bych mohla soutěžit na mezinárodní úrovni.

S jídlem roste chuť a kočička po pár měsících téhle šikany zatoužila po něčem novém. Zaútočila na dítě. Já jsem zaútočila na kočku a hned v zápětí na sociální sítě, kde jsem byla ochotná ještě zaplatit, jen aby si toho zplozence pekel někdo odvedl pryč. Nakonec jsme ji i bez placení odvezli na tři měsíce ke tchýni, kde ve své krasojízdě pokračovala a rozhodla se trošku vystresovat místního kocoura. Ještě tři týdny po tom, co jsme Mayu rezignovaně odvezli zpátky k nám, se prý bál vylézt z umyvadla a tchyně mu tam musela chodit sypat granule.

Stále jsem nebyla připravená nad kočkou zlomit hůl. Vzala jsem ji k nové veterinářce, která objevila, že kastrace se moc nepovedla a přeoperovala ji půlku břicha. Místo úlevy jsem propadla do hrozných výčitek svědomí, že jsem si celou dobu myslela, že mám doma vtěleného ďábla a přitom byl ten roztomilý, chlupatý tvoreček v bolestech a trpěl. Posluhovala jsem té naší hromádce neštěstí, klopila oči před jejím vyčítavým pohledem a tetelila se radostí, když párkrát krátce zavrněla.
Zplozenec pekel mi to ale nehodlal nijak usnadňovat.

Dva dny po operaci mě nad ránem něco probudilo.
Náhlý pocit tepla.
Vlhkého tepla.
Zplozenec pekel seděl vedle mě na polštáři a močil.
Chudinka kočička, určitě musela být v hrozných bolestech!
Ale skutečně tak hrozně moc trpěla i tu následující noc? Nebo prostě chtěla močit na MŮJ polštář vedle MÉHO obličeje?

Ale jako poctivá panička jsem Májinku po několika dnech vzala k veterinářce na kontrolu a na píchnutí antibiotik. Viděli jste někdy nějaký pořádně strašidelný film, kde je někdo posedlý ďáblem? Jak se svíjí, prská, syčí a v místnosti se citelně ochladí?
Protože přesně tak Májinka vypadala, když se veterinářce zakousla do ruky. Přísahala bych, že jí rudě žhly oči, ale zase mě může trochu klamat paměť. To, že se veterinářka, ta ženská od rány, která si poradí s padesátikilovými psy, třásla, si ale pamatuji bez nejmenších pochyb.

Na další aplikaci antibiotik jsem s chlupáčkem musela jít ve speciální termín, kdy tam veterinářka bude mít asistentku, která jí pomůže Májinku přesypat do pytle, do kterého se chytají zvířata se vzteklinou, aby bylo možné ji vůbec nějak ošetřit.
A byla to tahle návštěva, kdy se mi veterinářka nesměle svěřila, že musela zrušit všechny operace na následujících čtrnáct dní, protože po zplozencově kousnutí jí natekla ruka tak, jako by si do dlaně strčila půlku tenisáku.

To, že Májince začně rána po operaci hnisat, jsem už tak trochu čekala. Co jsem ale nečekala, bylo to, že po čtrnácti dnech relativního klidu, kdy už jsem si začínala zvykat na to, že možná zase budu moct víc řešit dítě než kočku, Májinka blbě skočila ze skříně a skřípla si záda.
Když jsem s ní zase přišla k veterinářce, přiznala se mi, že od rána, co jsem se objednala, je nervózní a trochu jí tiká v ruce.

A víte, co je taky možný? Mít citlivý žaludek na analgetika, která mají pomoct se skříplými zády! A víte, kam se z té citlivost nejlíp zvrací? Ano, ano, na ovčí kožešinu s vysokým chlupem. Protože proč ne!

Poslední týden jsem si myslela, že už zase máme klid. Ale zplozenec se rozhodl, že v téhle domácnosti klid nebude a namočil mi zase na peřinu. Proč? Možná jsem neměla tak dlouho větrat, těžko říct.

No a tak teď přemýšlím, jestli jít ke kočičímu psychlogovi není už přes čáru. Podle manžela jsem ale tuhle hranici překročila už ve chvíli, kdy jsem koupila difuzer s feromony kočičího štěstí.

Chtělo by to víc třešní

Pořád někde čtu, jak jsou lidé osamělí a málo spolu mluví. Myslím si, že je to tím, že po okolí roste málo třešní!

Abych to uvedla na pravou míru...
Bydlím v domě se zahradou, kterou sdílíme s ostatními nájemníky. A na té zahradě roste pořádná třešeň. Před pár týdny byla tak obsypaná, že byla víc červená než zelená.

Kouzlo, kterým všechny z domu omámila, bylo nejdřív jen nenápadné. Na konci jara kromě klasických řečí o tom, jaké je dneska počasí, jsme se sousedy doufali, že třešně stihnou dozrát. Že nepřijdou mrazíky nebo že je nesežerou ptáci a nerozpíchají vosy.

Když se třešně začaly červenat, rozjelo se to naplno. S majitelkou domu jsem vedla několik odborných konverzací o tom, jak pod strom správně umístit štafle, abych se z nich nezřítila. S místním správcem jsem zase debatovala, jaká je optimální cesta na lezení po větvích, aby se člověk dostal až do koruny stromu.

Můj jednoletý syn se mě díky třešni naučil perfektně komandovat, protože vždycky, když jsem ho posadila na houpačku, začal ukazovat ručkama nahoru a horlivě opakovat "to to to", dokud jsem mu nedala tolik třešní, že mu pomalu lezly i ušima.

S kamarádem jsem se viděla hned dvakrát za týden jen díky tomu, že jsem mu při první návštěvě barvitě popisovala, jak lahodně třešně chutnají. Takže v neděli musel přijít znovu, aby si pro sebe taky aspoň misku natrhal.

Vidíte? Takže jestli chcete víc příležitostí vídat se se sousedy a přáteli, vysaďte někdě třešeň a bude to!

Stanování, na které nezapomenu

O víkendu jsem stanovala. Ale nebylo to ledajaké stanování! Poprvé v životě jsem pod stan vzala svého jednoletého syna.

Nešlo o žádný extrémní outdoorový zážitek. Spali jsme venku jednu noc a stan jsme měli rozložený na zahradě. I tak to ale pro mě bylo nezapomenutelné. Když jsem syna pokládala na ovčí kožešinu, přitulila se k němu a zaposlouchala se do bouřky, která se honila v mracích nad námi, bylo to tak neskutečně přirozené a samozřejmé.

Je to stejně zvláštní, jak se děti už od narození snažíme napasovat do nejrůznějších norem a očekávání. Kdy spát, co nosit za oblečení, s čím si hrát, co jíst, kdy začít chodit a mluvit. A ony jsou přitom nejšťastnější, když si můžou nahaté hrát na písku a v bahně a blátě a loužích, zkoušet jíst kameny, hladit všechna zvířata, která zahlédnou, příliš nahlas křičet štěstím a příliš nahlas křičet neštěstím.

A pak usnout na čerstvém vzduchu a poslouchat zvuky bouřky, tak jako to dělaly stovky generací před námi.

Minimalismus při balení s dítětem

V dobách, kdy naši nejodvážnější přátele začali přivádět na svět děti, jsem absolutně nechápala, jak je možné, aby s sebou na každou akci tahali takové strašlivé množství krámů. Dyť je to dítě proboha malý, tak proč si najednou kupují větší auta, stany a lodě?

Při nedávném balení jsem se nestačila divit. Pro sebe jsem sbalila malý batůžek, protože kromě kartáčku, deodorantu a pár kousků náhradního oblečení člověk moc nepotřebuje. Otázka deseti minut a mohla bych jet téměř kamkoli. Plna entuziazmu, jak je to balení snadný, jsem začala vybírat, co s sebou přibalím synátorovi.

Začalo to nevinně. Pár bodyček, plenky, spacák na spaní. A bude vlastně spát ve vedlejší místnosti, takže ještě chůvičku. A pro jistotu náhradní baterky. A pro jistotu nabíječku na ty náhradní baterky. 

Hm a vlastně mu chci vařit čerstvý jídlo. Struhadlo se tam někam vleze. A když už jsem v tý kuchyni, mohla bych vzít i tu cestovní rychlovarnou konev, když je tak hezky maličká. A nevezmu tedy rovnou i ruční mixér? Bude se mi to připravovat snáz a stačí vzít jen o trochu větší tašku. 

Hm, když už mám místo v tašce, mohla bych přibalit i pár hraček, ať se zabaví a máme taky trochu volna. A foťák, musí se to dokumentovat. Nosítko, kočárek, deku na zahradu. Cestovní postýlku. A když už táhnu takovou hromadu krámů, to už tam můžu přihodit i tu jídelní židličku, ať je to o něco pohodlnější. Snad se to vejde do auta, abychom nemuseli kupovat větší.

Nejodvážnější přátelé, už vás naprosto chápu!

I v červnu je čas na předsevzetí

Sice je už půlka tohohle roku za námi, ale rozhodla jsem se přidat si nové předsevzetí. Ne jen na tenhle rok, ale doufejme, že už na pořád. Jaké?

Musím s sebou všude nosit foťák!

Zákon schválnosti funguje naprosto spolehlivě, takže přesně ve chvílích, kdy jsem u sebe měla maximálně tak foťák z mobilu, potkávala jsem ty nejkrásnější fotky. Za poslední tři měsíce jsem svoje portfolio mohla mít krásnější například o:

• ponurou atmosféru kolem třeboňského rybníku utápějícího se v ranní mlze, kdy celou tu pošmournost ještě podtrhovala rozeklaná, holá vrba kroutící se na ostrůvku uprostřed vody,
• přesně ten bílý plaňkový plot, který si představujete, když sníte o svém ideálním domově, ozdobený oprýskanými plecháčky všech barev, velikostí a vzorů,
• čerstvě se zelenající údolí v severních Čechách, na kterém se v poklidu pasou krávy a slunce začíná pročesávat opar, který se nad pastvinami takhle po ránu dělává,
• lužnické meandry, mezi kterými se líně valí voda a proplétá se mezi stromy sklánějícími se nad řekou a pomaličku se probouzejícími a košatějícími po zimě.

Takže Jarko, foťák měj stále u sebe! A když budeš zrovna líná a bude se ti to chtít flákat, přibal ho aspoň, když někam vyrazíš ve zlaté hodince. Ať si zase neškubeš vlasy.

Proč jsem díky minulosti v současnosti mnohem klidnější

Nedávno jsem se prokousala knížkou Z dějin české každodennosti. Už jsem četla i zábavnější počiny, ale spousta informací tam byla tak zajímavá, že jsem se prostě musela probojovat až do konce. A jsem ráda, že jsem tak udělala, protože to byla po dlouhé době zase jedna z těch knih, při kterých jsem měla několik aha momentů.

Tím prvním bylo to, že bych měla přestat fňukat, jak málo mám od narození syna volného času. Celkově koncept pěstování si koníčků je dost moderní záležitostí, která se mezí středními vrstvami začíná objevovat až někdy v 18. nebo 19. století. Do té doby se prostě jen dřelo. Připomínám si to vždycky, když zapnu pračku a myčku, pustím automatický vysavač a z Rohlíku si nechám dovézt nákup. A pak najednou ta hoďka denně, kterou mám sama pro sebe, vypadá jako dobrý luxus.

Tím druhým momentem bylo to, že spousta rozhodnutí není až takové drama, protože si často vybíráme jen mezi správným a správnějším. Už to není o tom, jestli si mám dát zbytek té ovesné kaše k obědu nebo k večeři, když další jídlo už nebude. Jestli oblečení bude ještě vůbec držet pohromadě, když na něj našiju další záplatu, a jestli mám jít k sousedům na návštěu, když tak divně kašlou a ve vedlejší vesnici prý řádí mor. To pak najednou ta naše současná dilemata, jestli přikrmovat od pátého nebo šestého měsíce, jestli radši koupit tričko z háemka nebo ze Zary, a jestli nebude kolegům vadit, když s rýmou zůstanu na homefficu, působí dost banálně. Aspoň pro mě.

Jestli někdy máte podobně jako já pocit, že potřebujete získat trochu širší perspektivu, jak ten náš život uchopit, self help knížek jste přečetli už tolik, že byste se mohli nechat certifikovat jako životní koučové a stejně vám přijde, že uspokojivých odpovědí se vám nedostalo, doporučuji probádat vody historické a etnologické literatury faktu. Je osvěžující vidět kolik různých forem, podob a odstínů lidská společnost může nabývat.

7 věcí, které musím příště stihnout na roubence

S přáteli jezdíváme na roubenku. Už má lepší léta za sebou. Rozvody elektřiny se dělaly nejspíš v době, kdy se víc používaly petrolejový lampy, takže v zásuvkách můžete buď nabíjet mobil, nebo pustit rychlovarnou konev. Podlaha v koupelně se propadla o dobrých třicet čísel. Teda kromě záchodu, takže když na něm sedíte, přijdete si jako na trůnu. V kombinaci s tím, že se nachází na pomezí Českého Švýcarska a Labských pískovců, je to jedno z nejkouzelnějších míst, které znám.

Párkrát jsme během pobytu udělali nějaký ten turistický výlet, ale většinou jsme se spokojili akorát s obdivováním výhledu ze zahrady a s degustací vína. To všechno je fajn, ale když se to opakuje, jeden získá pocit, že úplně na maximum nevyužívá možnosti, které tak poetické místo nabízí. Rozhodla jsem se proto sestavit si malý seznam věcí, které příště kromě degustování musím stihnout:

1. Fotit údolí zahalená do prvních slunečních paprsků. Myslím, že tenhle bod bude ke splnění nejjednodušší vzhledem k tomu, jak časně vstává můj milovaný potomek.
2. Udělat si piknik u tajné, rozbořené roubenky. 
3. Projet se znovu na pramicích.
4. Vykoupat se v Olešském rybníku.
5. Konečně najít nějakou trasu na běhání, která je celý okruh, abych se zase nemusela vracet tou samou cestou zpátky. 
6. Spát pod širákem a pozorovat hvězdy. (Tenhle bod se bez lehké degustace nejspíš neobejde.)
7. Upéct něco z hrušek, kterých jsou každý podzim na zahradě dobré dvě tuny. A ať je to trochu výzva, zkusit to zvládnout na krbu, který je ve společenské místnosti.

Asi to všechno nestihnu během jednoho víkendu. Přeci jen výhledy ze zahrady někdo obdivovat taky musí. Ale budu vás informovat, jak plnění probíhá. 

Máte taky nějaký podobný seznam toho, co musíte stihnout? Inspirujte mě v komentářích!

Kdy už uděláš ten web a dopíšeš knížku?

Sice se na nás z každé knihy o osobním rozvoji valí poučení o tom, jak si své sny máme plnit TEĎ a neodkládat je na vhodnější dobu někdy v budoucnosti. Ale komu by se zrovna dneska večer po náročném dni chtělo přestat do nekonečna procházet Instagram a místo toho raději konečně udělal ten nový web nebo začít psát knížku, o které mluví posledních pět let?

 Taky odložím, co můžu, a nebudu daleko od rekordu v počtu shlédnutých seriálů. Ale nedávno mě i mojí motivaci nakopla jedna spisovatelka. Ke konci roku jsem dočetla Literární spolek krásné literatury a bramborových koláčů (mimochodem jeden z nejlepších románů, ke kterému jsem se minulý rok dostala) a pak si začala hledat informace o autorce a o tom, jaké další knížky napsala. Když jsem zjistila, že pouze tuto jednu, byla jsem zklamaná.

Mé zklamání se ještě prohloubilo, když jsem objevila, že Mary Ann Shaffer už nežije. A co bylo snad ještě horší – že zemřela dřív, než knížku stihla dopsat. Dokončit ji za ní musela její neteř.

Nemohla jsem přestat přemýšlet, kolik krásných románů na světě mohlo být, kdyby začala psát dřív. A od té doby si na ní musím vzpomenout pokaždé, když jen tak bezcílně bloumám internetem místo toho, abych překonala svojí lenost a strach a začala pracovat na tom, na čem mi skutečně záleží. Budu ráda, když si na Mary Ann Shaffer taky někdy vzpomenete a utečete z Facebooku o něco dřív než obvykle.

Ohlédnutí za rokem 2018

Mám pocit, že při každém ohlédnutí za uplynulým rokem, které tady sepisuji, prohlašuji, jak daný rok byl rokem velkých změn a výzev. Musím se usmívat, protože když na svět přivedete potomka, všechno ostatní najednou působí spíš jako lehké kosmetické úpravy.

Tohle ohlédnutí bude asi trochu patetické, ale přičtěme to mateřským hormonům a v poklidu to přejděme. Slibuji, že příští rok to bude zase o tom, kolik jsem toho procestovala, kolik řek jsem splula a kolik nocí spala pod širákem.

Uplynulý rok byl:

• o odříkání, protože s rostoucím břichem se zmenšovalo množství věcí, které jsem mohla dělat. Což je pro někoho, kdo vždycky stavěl svobodu na první příčku svých hodnot, docela náročné zkousnout,
• o trpělivosti, když jsem na porod čekala mnohem dýl, než by mi bylo milé,
• o překonávání strachu, protože když jdete ven s kočárkem, ve kterém máte týdenního tvorečka, který je to nejroztomilejší, co jste kdy v životě viděli, bojíte se úplně všeho – abyste mu přílišným drncáním nezlomili páteř nebo aby se na vás nepřevrhl náklaďák, který právě vyjel ze zatáčky,
• o humoru, protože dny, kdy spíte všehovšudy tři hodiny, nestíháte se vysprchovat a máte pocit, že jestli po zahradě s kočárkem objedete ještě jedno kolečko, pukne vám hlava nudou, jinak překonat nejdou,
• o pokoře, protože sledovat toho malého uzlíka, jak postupně procitá a začíná užívat si svět kolem sebe, je ten největší zázrak, jehož můžete být svědkem.

A taky jsem byla na dovolené v Rakousku! To jen abyste věděli, že mi to mateřství nevzlezlo na mozek úplně :)

Pod bílou pokrývkou

Moc často se nestává, že by v Praze byla pořádná chumelenice. O víkendu ale napadalo tolik sněhu, že na některých místech nebylo poznat, kde končí silnice a začíná chodník. Připomělo mi to zimy, které jsem zažívala během svého dětství. Do školy jsem tenkrát chodívala po cestách vyhrabaných ve sněhu. A sněhu kolem bylo tolik, že jsem přes závěje vůbec neviděla do stran.

Fotila jsem v lesoparku kousek za domem. A když jsem šla tím neprošlapaných sněhem a pozorovala, jak se prohíbají větve stromů, připadala jsem si jako v pohádce. Nebo nějakém paláci z křišťálu, kde se stačí jen trochu neopatrně něčeho dotknout, aby se celá ta krása rozbila.