neděle, června 30, 2019

Stanování, na které nezapomenu


O víkendu jsem stanovala. Ale nebylo to ledajaké stanování! Poprvé v životě jsem pod stan vzala svého jednoletého syna.

Nešlo o žádný extrémní outdoorový zážitek. Spali jsme venku jednu noc a stan jsme měli rozložený na zahradě. I tak to ale pro mě bylo nezapomenutelné. Když jsem syna pokládala na ovčí kožešinu, přitulila se k němu a zaposlouchala se do bouřky, která se honila v mracích nad námi, bylo to tak neskutečně přirozené a samozřejmé.

Je to stejně zvláštní, jak se děti už od narození snažíme napasovat do nejrůznějších norem a očekávání. Kdy spát, co nosit za oblečení, s čím si hrát, co jíst, kdy začít chodit a mluvit. A ony jsou přitom nejšťastnější, když si můžou nahaté hrát na písku a v bahně a blátě a loužích, zkoušet jíst kameny, hladit všechna zvířata, která zahlédnou, příliš nahlas křičet štěstím a příliš nahlas křičet neštěstím.

A pak usnout na čerstvém vzduchu a poslouchat zvuky bouřky, tak jako to dělaly stovky generací před námi.

neděle, června 09, 2019

Minimalismus při balení s dítětem

V dobách, kdy naši nejodvážnější přátele začali přivádět na svět děti, jsem absolutně nechápala, jak je možné, aby s sebou na každou akci tahali takové strašlivé množství krámů. Dyť je to dítě proboha malý, tak proč si najednou kupují větší auta, stany a lodě?

Při nedávném balení jsem se nestačila divit. Pro sebe jsem sbalila malý batůžek, protože kromě kartáčku, deodorantu a pár kousků náhradního oblečení člověk moc nepotřebuje. Otázka deseti minut a mohla bych jet téměř kamkoli. Plna entuziazmu, jak je to balení snadný, jsem začala vybírat, co s sebou přibalím synátorovi.

Začalo to nevinně. Pár bodyček, plenky, spacák na spaní. A bude vlastně spát ve vedlejší místnosti, takže ještě chůvičku. A pro jistotu náhradní baterky. A pro jistotu nabíječku na ty náhradní baterky. 
Hm a vlastně mu chci vařit čerstvý jídlo. Struhadlo se tam někam vleze. A když už jsem v tý kuchyni, mohla bych vzít i tu cestovní rychlovarnou konev, když je tak hezky maličká. A nevezmu tedy rovnou i ruční mixér? Bude se mi to připravovat snáz a stačí vzít jen o trochu větší tašku. 

Hm, když už mám místo v tašce, mohla bych přibalit i pár hraček, ať se zabaví a máme taky trochu volna. A foťák, musí se to dokumentovat. Nosítko, kočárek, deku na zahradu. Cestovní postýlku. A když už táhnu takovou hromadu krámů, to už tam můžu přihodit i tu jídelní židličku, ať je to o něco pohodlnější. Snad se to vejde do auta, abychom nemuseli kupovat větší.

Nejodvážnější přátelé, už vás naprosto chápu!

neděle, června 02, 2019

I v červnu je čas na předsevzetí


Sice je už půlka tohohle roku za námi, ale rozhodla jsem se přidat si nové předsevzetí. Ne jen na tenhle rok, ale doufejme, že už na pořád. Jaké?

Musím s sebou všude nosit foťák!

Zákon schválnosti funguje naprosto spolehlivě, takže přesně ve chvílích, kdy jsem u sebe měla maximálně tak foťák z mobilu, potkávala jsem ty nejkrásnější fotky. Za poslední tři měsíce jsem svoje portfolio mohla mít krásnější například o:

  • ponurou atmosféru kolem třeboňského rybníku utápějícího se v ranní mlze, kdy celou tu pošmournost ještě podtrhovala rozeklaná, holá vrba kroutící se na ostrůvku uprostřed vody,
  • přesně ten bílý plaňkový plot, který si představujete, když sníte o svém ideálním domově, ozdobený oprýskanými plecháčky všech barev, velikostí a vzorů,
  • čerstvě se zelenající údolí v severních Čechách, na kterém se v poklidu pasou krávy a slunce začíná pročesávat opar, který se nad pastvinami takhle po ránu dělává,
  • lužnické meandry, mezi kterými se líně valí voda a proplétá se mezi stromy sklánějícími se nad řekou a pomaličku se probouzejícími a košatějícími po zimě.
Takže Jarko, foťák měj stále u sebe! A když budeš zrovna líná a bude se ti to chtít flákat, přibal ho aspoň, když někam vyrazíš ve zlaté hodince. Ať si zase neškubeš vlasy.