Záblesky nereality

Houpací křeslo bylo nejoblíbenějším místem v jejím bytě. Už něco pamatovalo. Při každém zhoupnutí trochu zavrzalo a když ho dostala, musela ho nechat přečalounit. Bylo trochu prosezené a na opěradlech se místy odlupoval lak. Ale nic z toho jí nevadilo, protože to byl její koutek, ve kterém se na stránkách knih nořila do cizích světů a cizích myslí.

Stálo u okna, takže skoro až do setmění mohla číst jen při denním světle. Když se město zahalilo do tmy, mohla pozorovat, jak se jako malé ohníčky rozsvěcují jednotlivá okna v domech naproti. A jak se některé obrysy města ztrácí v temnotě a jiné naopak jako by se až v noci chopily své vlády.

U stěny naproti houpacímu křeslu se tyčila vysoká knihovna přeplněná knížkami. Některé z nich četla, některé ne. A ani to neměla v plánu. Vždycky říkala, že je její povinností některé knížky prostě jen vlastnit, poskytnout jim domov, jako se jiní ujmou zatoulaného kotěte.

Byly dvě doby, kdy si v křesle četla ze všeho nejraději.
Během jarních rán, protože mezi devátou a jedenáctou do místnosti pronikalo to nejkrásnější světlo, díky kterému zrnka prachu vypadala, že se třpytí. A listy knih byly zbarvené do oranžova, jako by se každou chvíli chystaly vzplanout. Uvařila si vždycky kávu, položila ji na stoh knih, které měla vedle křesla a sloužily jako odkládací stolek. Pod šálek dala ubrousek, aby náhodou některou z knížek nepolila a začala číst. Klidně by tak mohla strávit několik dní v kuse. Ale volání povinností z reálného světa jí to jen málokdy dovolilo.

Tím druhým momentem bylo, když jsi přes noc zůstával u ní na návštěvě. Potom, co jsi usnul, potichu se vyplížila z postele, natáhla na sebe květovaný župan a usadila se do křesla. Rozsvítila lampičku a ponořila se do příběhů. Všechno bylo lepší, když jsi byl s ní. I když to byly jen kratičké, ukradené okamžiky. Záblesky nereality.

Věděla, že občas jen děláš, že spíš, protože jsi miloval sledovat ji ztracenou v knížce. Miloval jsi tu její maličkou vrásku na čele, která jí tam vyskočila vždy, když příběh začal být napínavý. Jak se jí zrychlil dech, trochu jí zčervenaly tváře a jak netrpělivě otáčela stránku za stránkou. A ona věděla, že ji takhle pokradmu sleduješ. Ale nikdy nic neřekla, protože si byla moc dobře vědoma toho, že spousta magie zmizí, když se převtělí do slov.

Víc lásky?

Jsem tak trochu sluníčkář a věřím tomu, že odpovědí na většinu trápení je trpělivost a laskavý přístup. Snažila jsem se to tak aplikovat i na naši pekelnou kočku.

Čím víc vrčela, tím častěji jsem ji chodila hladit.
Čím víc syčela, tím víc pamlsků ode mě dostávala.
Čím víc čůrala mimo záchod, tím víc jsem si s ní hrála.
Prostě vzorová výchova.

No a pak mě jednou po takovéhle náloži lásky pokousala takovým způsobem, že jsem musela dvakrát na chirurgii. Tak jsem z toho teď trochu rozpolcená.

Znamená to, že jsem naivní a láska není řešením všech problémů? Nebo že jsem nechápavá a ona mě jen chtěla samou láskou sníst?

Co jsem se naučila při úklidu roubenky

1. Žvýkačka prasklý vodovod utěsný na dvě minuty a padesát tři vteřin.
2. Pečetní vosk prasklý vodovod utěsní na tři minuty a čtrnáct vteřin. Spálené prsty vás budou pálit třicet dva hodin a osmnáct minut.
3. Kloub na opravu prasklého vodovodu najdete nejpravděpodobněji půl dne před odjezdem z roubenky a jeho výměna zabere necelých pět minut.
4. Občas není třeba v místnosti vymalovat. Stačí jen vysát všechny pavučiny, aby stěny zase získaly bílou barvu. 
5. I ocet a konzervy můžou přesáhnout své datum spotřeby. O dvacet let. A marmeláda se po stejné době nejrpavděpodobněji promění na slivovici. 
6. Při sečení trávy je možné objevit spoustu zajímavých věcí: staré noviny, plechovky, nedopalky, že k domu vede dlážděná příjezdová cesta nebo že vzadu na zahradě stojí dvou metrová konstrukce na houpačku.

O minimalismu a skleničkách na sekt

Hodně mnou rezonuje minimalismus. Začalo to nevinně pár videi na YouTube. Pak to nabralo obrátky, když jsem si přečetla Zázračný úklid od Marie Kondo a vyházela půlku domácnosti. (Že v té půlce byly i manželovy věci byl, uznávám, trochu přešlap. A i když se to stalo už před třemi roky, dodnes mě podezřívá, když nemůže cokoli najít, že jsem mu to vyhodila během Čistky. I po těch třech letech má stále často pravdu...)

Největším motivátorem pro minimalistický přístup k životu ale byly babiččiny skleničky na sekt. Dostala je v práci k padesátinám a kvalita z nich přímo zářila. Nádherný vzor a tvar, průzračné sklo. Pamatuji se, že už jako puberťák, který prohlašoval, že víno se nechá pít klidně rovnou z krabice a není v tom velký rozdíl, jsem po nich pokukovala a obdivovala je. Tajně, samozřejmě, abych si nezkazila pověst.

Když jsem začala bydlet s manželem, při jedné návštěvě u babičky jsem se zmínila, že do naší nově vznikající domácnosti musíme dokoupit skleničky na sekt. A babička jen tak ledabyle prohodila, jestli by nechtěla TY skleničky, že u nich akorát chytají prach. Ještě ten den jsem si je posvátně odvážela domů. Bylo mi jasné, že jsem právě dostala něco, co pravděpodobně stálo víc, než veškeré zbývající nádobí v mé domácnosti dohromady.

Od té doby pokaždé, když z nich piju, rozplývám se na nad tím, jak příjemně se drží. Když na polici v obýváku svítí slunce, občas nakouknu, jak hezky se o ně láme světlo. A při mytí a utírání jsem tak opatrná a soustředěná na každý pohyb, že je to víc relaxační než půl hodinová meditace. Přesně si pamatuji, jak došlo k tomu, že se jedna sklenička rozbila, na jak drobné střepy se roztříštila i na omluvný výraz manžela. Když rozbiju hrneček z IKEA za třicet korun, jen nad tím mávnu rukou a zajedu koupit nový. Ale v tomhle okamžiku jsem pocítila skutečnou ztrátu. A taky uvědomění, že až se skleniček rozbije víc, budu si muset našetřit na nějaké stejně kvalitní, protože tu domácnost prostě dělají lepší.

V jednom okamžiku osvícení, pravděpodobně ve chvíli, kdy jsem je umývala s rozcuchaným drdolem, synem pověšeným na noze a pálícím se obědem, mi došlo, že by to tak nemuselo fungovat jen se skleničkami.

Rozhodla jsem se to otestovat a místo tří laciných bund jsem si našetřila na jednu koženou. Mám jeden vlněný svetr, jeden kožený batoh a jedny kvalitní boty. A protože kvalitní věci vyžadují trochu spoření a přemýšlení, mám poloprázné skříně a žádné nutkání dělat nájezdy na obchody. A to všechno díky jedněm krásným skleničkám.