pondělí, prosince 23, 2013

Ten nejlepší dárek k Vánocům


Už nějakou dobu mi to vrtá v hlavě:
  1. Proč se bere jako automatické, že si ženy budou holit nohy, podpaží a intimní partie?
  2. Proč po mužích nechceme, aby také chodili v podpatcích?
  3. Proč na sebe musíme patlat milion krémů, sér a masek, když muži vypadají úplně stejně i přesto, že si vystačí s deodorantem a sprchovým gelem?
  4. Proč se o ženách říká, že nejsou vtipné?
  5. Proč si neprosadíme, že i my jsme s rostoucím věkem krásnější a máme větší charisma?
  6. Proč se tak málo z nás cítí krásných?
Milé dámy, co takhle si letos k Vánocům nedávat oblečení a kosmetiku, ale nadělit si lásku a respekt k sobě samé? Hoďme za hlavu stereotypy, že žena musí být křehké stvoření bez názoru, ta vážná, která umí vařit a péct, je vždy perfektně nakreslená a před třicítkou stihne mít skvělou kariéru a porodit alespoň jednoho potomka.

Vykašleme se na to, že je doma nepořádek, není napečeno a dárky jsme sháněly na poslední chvíli. Místo toho si sedněme, nalijme si sklenku whisky a dělejme, co se nám zlíbí. Seběvědomí a sebeláska je opravdu to nejlepší, co si letos můžeme nadělit. A je to přitažlivé mnohem víc, než čerstvě natočená hlava a manikúra od Vietnamců!

Šťastné a veselé!

středa, prosince 18, 2013

Co jsem se na naučila v ... Polsku


  1. Že může být docela praktické znát dopředu AKTUÁLNÍ kurz zlotý/koruna.Nebudete se pak doma děsit, kolik jste utratili.
  2. Že nejchladnější den celé zimy (s tím nejstudenějším větrem!) je vždycky právě v ten den, kdy potřebujete být dlouho venku.
  3. Mráz (s tím nejstudenějším větrem!) způsobí, že budete litovat, že se adventní trhy nekonají už na podzim. Na rozdíl od zběsilé výzdoby v supermarketech byste tohle určitě ocenili.
  4. Že může být taková kosa, že se vám vůbec nebude chtít fotit.
  5. Že řešit v šest ráno, proč nejste na seznamu cestujících ani v jednom autobuse, dokáže člověka docela probrat.
  6. Že je trochu znepokojující, když řidič zastaví na první polské pumpě, a na půl hodiny zmizí se slovy, že se vrací do Čech.
  7. Že Poláci do vás na ulici raději vrazí, než aby vás poprosili, jestli byste uhnuli.
  8. Že i přesto, jak je polština podobný jazyk, je pořád jednodušší domlouvat se angličtinou.
  9. Že pirožky jsou vynikající. A karamely Krowky jakbysmet.
  10. Že průvodkyně může mít tak dobře vyvinuté organizační schopnosti, že s první půlkou skupiny si domluví jiný čas odjezdu než s druhou.
  11. Že tam prodávají mnohem víc druhů Fanty než u nás. 


A jako bonus několik mouder o Wroclawi, které jsem se dozvěděla od naší úžasné průvodkyně:
  • Za totality se v Polsku nechaly koupit sakra lepší kočárky než v Čechách.
  • Trpaslíkům se říká šotci a jsou malého vzrůstu. Vážně!
  • Že ve Wroclawi jsou úžasné kostely, protože je v nich vždycky teplo.
  • Že v Hradci Králové je hodně mostů. 
  • Na jednom zámku v Čechách medvědovi zemřela jeho medvědice. Je z toho smutný a kvůli tomu je smutná naše průvodkyně.
  • Ale aspoň tam tomu medvědovi zasadili strom, aby se přes svou ztrátu nějak přenesl.
Co jste se od zájezdových průvodců dozvěděli vy?

středa, prosince 11, 2013

Jak jsem cestovala


Rychle hodit na záda krosnu, do jedné ruky popadnout spacák, do druhé karimatku.
„Máš dost igelitových tašek?“ Kontroluji na půli cesty ze dveří. Nechci spát ve vlhkém, až se cvakneme.
„Nejede ta tramvaj nějak dřív?“ ptá se přítel místo odpovědi.
Rázně zavrtím hlavou. „Včera jsem to kontrolovala. Za tři minuty jede další.“ Tři minuty v sobotu dopoledne? Naivní i po tolika letech

Čekáme tři minuty. Pomalu si sbírám zavazadla a jdu se akčně připravit zastávce.
Další tři. Začínám být nervózní. Jdu si zkontrolovat jízdní řád a zjišťuji milou novinku, že ode dneška je v platnosti jeho letní, osekaná verze.
A ještě tři. „Ten vlak prostě musíme stihnout! Když tak poběžíme,“ rozdávám pokyny jako před nějakou bojovou akcí, když se na obzoru vynoří žluté vozidlo MHD.

Na nádraží nakonec dorážíme celých osm minut před odjezdem vlaku. Pohodička. Stíhám i koupit přepraženou kávu a vyšmelit s prodavačkou přebytečné cukry za extra smetanu, kterou vzápětí při poklusu na nástupiště ztratím.

Oprýskaná mašina rychlíku se se supěním začne rozjíždět. To, že vyjela o deset minut později, ani nevnímám jako zpoždění. Usrkávám hořký nápoj a koukám z okna, jak se kolem trati vlní pošmourná ranní krajina. Obličeje spolucestujících jsou zachmuřené podobně jako obloha nad námi.

Podezřele dlouho čekáme ve stanici, kde rychlík normálně ani nestaví. Pak jedeme jakousi vesnicí, jejíž název jsem v životě neslyšela. To už jsem zapomněla, jak vypadá trasa, po níž jsem se každý týden harcovala na vysokou a zpět?
Do vagonu vchází průvodčí. Těmi několika vlasy přehozenými přes klubající se plešku nikoho nepřesvědčí, že má kštici jako ve dvaceti. Ale snaha se cení! U dveří něco zamrmlá. Pochytím jen: „…výluka…. autobusy…zpoždění…

I z té útržkové informace je mi jasné, co musím udělat, jestli chci mít alespoň nepatrnou šanci, že na nás bude čekat přípoj:
„Mohl byste zavolat do Budějovic, aby na nás počkal-“ nasazuji svůj nejmilejší hlas a ruku s jízdenkou mám napřaženou do uličky.
Průvodčí s přehazovačkou mé štkaní rázně přeruší: „Musíme věřit, že ano!“ a spěšně se ode mně vzdálí. „Věřit!“ zaslechnu, jak opakuje i o dvě sedadla dál.

Věř a přípoj na tebe počká … ne, to nezní jako České Dráhy. Rozhodnu se být neodbytná. Čekám na to, až znovu přijde. Ale zřejmě to tuší, protože do vagonu nezabrousí podezřele dlouho.

Jako lovec číhající na svou kořist mám zbystřené všechny smysly, takže jakmile na opačném konci vagonu zaslechnu zvuk procvakávaných jízdenek, vydám se tím směrem.
„Prosím vás, už víte, jestli na nás ten vlak bude čekat?“ zeptám se sladce.
Žádná odpověď. Průvodčí bez povšimnutí přechází k další sedačce.
Neochvějně jdu za ním. „Víte, ten vlak mi nesmí za žádnou cenu ujet.“
Ticho. Drží snad bobříka mlčení?

Tančíme kolem sebe až na druhou stranu vagonu, cestující nás ospale pozorují. Už to pomalu vzdávám a v hlavě začínám spřádat krkolomné plány na alternativní dopravu. Když v tom se začnou rty mlčenlivého zaměstnance ČD pohybovat a zformulují sotva slyšitelné: „Ten přípoj většinou čeká.“
Když ze mě opadne euforie z toho, že jsem z něj vymámila odpověď, uvědomím si, že i tato informace byla v podstatě k ničemu. Ale to už průvodčí prchá do druhého vagonu. A tak se jen zase posadím a doufám…

Motorák jsme naštěstí stihli. Půlku vody sice propršelo, ale ani jednou jsme se necvakli. A stali jsme se přeborníky v rychlém balení stanu. Déšť dokáže být skvělým motivátorem.

Cesta zpět. Jedu o den dřív než ostatní, takže se zase musím spolehnout na veřejnou dopravu. Vsázím raději na autobus.
„Hodíme tě autem alespoň do Týna. Tam ti to pojede líp než téhle vesnice,“ kamarádi jsou na mě hodní. I když mám najitý spoj z „téhle vesnice“, nechávám se odvézt.
Na nádraží zjišťuji, že stihnu i „pražáka“, který jede o hodinu dřív než můj autobus. Přestože mi kručí v břiše, posadím se na zastávku a poslušně čekám. Do půl hodiny jsem v Budějovicích, tak si něco koupím až tam.

Deset minut zpoždění? Vždyť už jsem říkala, že to vlastně ani není zpoždění!
Dvacet? I to už se mi párkrát stalo. Každou chvílí tady bude.
Třicet? Ne, ten hlad ovládnu. Nemůžu riskovat, že by autobus zrovna teď přijel a já byla v sámošce naproti.
Čtyřicet? Třeba, když se hodně napiju, ten hlad přejde.
Padesát? Potřebuju čůrat!!!

Přijíždí MŮJ spoj, po pražákovi ani stopa. Autobus zastavuje před nádražím. Vůbec nezajíždí k zastávce. To je podezřelé! Ale nemůžu si dovolit, aby mi ujel, močový měchýř by mi to už nikdy neodpustil.

Kvapně beru všechna zavazadla a běžím k autobusu.
„Do Budějovic,“ vypadne ze mě ještě přede dveřmi a zmateně začnu lovit peněženku z kabelky. Vůbec nevnímám, že na mě řidič mluví.
„Říkám, že bych vás správně neměl vůbec vzít,“ začnu poslouchat až teprve, když mu cpu padesátikorunu do ruky.
„Co?“ zeptám se nechápavě a snažím se nemyslet na kručení v žaludku.
„Nedostali jsme smlouvu s krajem a smíme tu jen vysazovat lidi z Bechyně.“
Nadechuju se, abych znovu vypustila: „Co?“, ale včas si uvědomím, že to by mě asi do Budějovic nedovezlo a tak raději zkusím: „A nešlo by udělat výjimku? Čekám tu už skoro hodinu.“
„No dobře,“ odpoví s významným povzdechem, „Čtyřicet korun, ale bude to bez lístku,“ řekne řidič rebelsky a vezme padesátikorunu, kterou mu celou dobu podávám. Nevrátí mi. Ale to nevadí, hlavně že jedu! A příště radši vsadím na parník.

středa, listopadu 27, 2013

Co jsem se naučila v ... listopadu



  • To, že jíte k obědu čokoládu, neznamená, že jste líní jít na nákup, ale že si užíváte života!
  • Kašmírový svetr v sobě má sice jen 5% kašmíru a šunková pizza 0,5% šunky. Ale obchodníci aspoň díky tomu mají 100%ní zisky.
  • Když zdravotní sestra řekne: "Za minutku jsem u Vás," znamená to, že v čekárně ztvrdnete tři čtvrtě hodiny.
  • Na opravení odpadní trubky od záchodu je třeba šest lidí. Pět se přijde podívat, než to jeden konečně opraví.
  • Není od věci nosit do bazénu vaše brýle. Nestane se, že si spletete, s kým flirtujete.
  • Po hlášce: "A víš, z čeho se dělají vajíčka?", na jídlo z Mc Donalds přejde chuť.
  • WiFi v Pendolinu funguje jen, když je signál. Což znamená, když stojíte na nádraží v Praze. Praktické. 

Co jste se naučili vy?


středa, listopadu 20, 2013

Co takhle slavit i něco jiného než jen narozeniny?



Přemýšleli jste někdy nad tím, že kromě narozenin a svátků byste taky chtěli slavit také něco, na čem máte vlastní zásluhu?
Třeba páté výročí toho, kdy jste poprvé sami řídili víc, jak sto kilometrů potmě?
Nebo krásné desáté kulatiny ode dne, kdy jste upekli první poživatelný(!) dort?

Mě osobně se možnost slavit i něco jiného než to, že bez přestání stárneme, hodně líbila, a proto, když jsem se dočetla o projektu "Kniha Milníků", hned jsem se rozhodla takovou knížku pořídit i pro sebe.

O co jde?
Idea je velmi jednoduchá. Koupíte si notýsek a stránky si rozdělíte na jednotlivé dny v roce (1. ledna, 2. ledna...). Nevpisujte roky, ty doplníte až spolu s nějakým milníkem, který do své knihy budete zanášet.

Do knížky si můžete zaznamenat jakoukoli situaci, která se vám v životě stala a byla pro vás důležitá, jste na ni hrdí nebo vás posunula někam dál. 
Bojíte mluvení na veřejnosti? Určitě si do knihy budete chtít zaznamenat první den, kdy jste se před prezentací netřásli strachy. Povýšili vás konečně v práci? Našli jste si nového přítele? Naučili jste se žonglovat? Trhli jste rekord a kytka vám doma vydržela déle jak půl roku? Zaznamenejte to všechno! 

Díky tomu si vaše úspěchy budete moct připomínat třeba i za deset let, kdy byste na ně už dávno zapomněli. Uvidíte, kolik se vám toho už povedlo, a také to, jak jste se za ta léta změnili. To, co jste dřív považovali za úspěch, vám pak může díky vaší snaze připadat jako běžná věc. Například když budete dávat proslovy před desítkami lidí ve vašem novém skleníku.


Já si podobnou knížečku vedu už přes rok. Nedávno jsem jí listovala a kromě některých úspěchů, na které zapomenete asi jen stěží (třeba to, že jsem dostudovala vysokou, nebo se přestěhovala do Prahy), jsem si připomněla spoustu milých drobností, na které bych si normálně ani nevzpomněla.


Víte, co je na tom skvělé? Když budete zapisovat poctivě, za chvíli budete mít důvod k oslavám skoro každý den a nebudete muset čekat jen na narozeniny nebo svátek. To, jak přesvědčit ostatní, aby vám kupovali dárky i v den první upletené čepice už vám ale bohužel neporadím.






pátek, listopadu 15, 2013

Jak jsem potřebovala instalatéra



To se takhle vrátím z akce ve dvě hodiny ráno a jediné, na co se těším, je to, že budu moct spát až do osmi. V půl šesté ráno ale zjistím, že tak růžové to rozhodně nebude. Nejdřív si myslím, že se mi to jenom zdá a snažím se to ignorovat. Tou dobou mám ještě soukromou půnoc. Ale zuřivé bušení na dveře neustává.

Vyženu tedy přítele z postele, aby se šel podívat, co je to za blázna, a dozvídám se, že sousedce úspěšně vytápíme byt. Zavolám instalatéra, zhruba mu popíšu, co se děje ("Tady jsou nějaký trubky a teče přes ně voda." "Jaký trubky?" "No, šedivý."), a on slíbí, že do hodinky přijede.

Stihnu se v klidu nasnídat, zacvičit si, umýt nádobí, pověsit prádlo a odpovědět na veškerou korespondenci. V půl desáté mi začne být trochu divné, že tu ještě není. Volám tedy znovu. Z instalatéra vyleze, že  má vlastně na starost nějakou velkou zakázku a že k nám to nestihne. Zní při tom, jako by vyzrazoval státní tajemství, takže poznámku o tom, že to mohl říct rovnou ráno, si nechávám pro sebe.

Volám někomu dalšímu. A ten skutečně do hodiny přijede. Ukážu mu trubky na záchodě, on velice významně pokývne hlavou, aby celé závadě dodal na pořádném významu,  a pustí se do práce.

Očekávám, že to bude podobně zdlouhavé, jako když jsem se ho snažila dostat do bytu. Ale to se pletu. Neuběhne ani deset minut a instalatér už vypisuje fakturu.
"Dva tisíce, mladá paní."
Nevěřícně na něj vykulím oči. Za deset minut práce?
Instalatér z mé mimiky pochopí, že se mi to nelíbí, a tak hned dodává: "To víte, havarijní výjezd."
"Po pěti hodinách?"
"No, já tu byl do hodiny," usadí mě a natáhne ruku pro peníze.

Neochotně zaplatím a doufám, že od instalatérských problémů budu mít zase na několik let klid.

Ale...

O měsíc později
Je sobota. Půl desáté večer. Sedím na gauči zachumlaná do deky, čtu knížku a koketuju s myšlenkou, že usnu. Ozve se zabušení na dveře. Sousedka. Vytápíme jí byt.

Jdu zkontrolovat, jak je to možné. Instalatér trubku sice opravil, ale tím způsobem, že horní a dolní část spoje, kde to netěsnilo, oblepil slaboučkými proužky izolační pásky. Oprava za dva tisíce jak bejk.
A světe div se, dolní proužeček se odlepil!

Přítel volá instalatérovi. Na číslo, které by mělo být dostupné nonstop. Ale jediné, co se z druhé strany ozve, je: "Volaný účastník je nedostupný. Zavolejte prosím později."
Zjišťuji, že víc překvapená bych byla, kdybychom se skutečně dovolali.

Je nám jasné, že sousedka by nás pravděpodobně zabila, kdyby jí celý víkend přes strop prokapávala voda. Akčně jedeme do Globusu a v posledních minutách před zavírací dobou se nám povede ukořistit několik druhů izolačních pásek. 

Zbytek večera pak trávíme velice romanticky na záchodě postupným oblepováním odpadní trubky. No řekněte, co víc si člověk o víkendu může přát? Sedět přitulení na gauči a za světla svíček popíjet červené víno? Nad záchodovou mísou se přece můžete tulit úplně stejně!


V pondělí mi milý pan instalatér po telefonu oznámí, že reklamaci na "opravu" v žádném případě nepřijme. A že se prý musí vyměnit celé trubky, ať si to laskavě domluvíme s bytovým družstvem.
Než stihnu přesně artikulovat svůj vztek a nespokojenost, instalatér telefon pokládá.

Volám tedy majiteli bytu, aby se rozhodl, co s tím bude chtít dělat.

Majitel se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět předsedovi družstva.
Předseda družstva se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět instalatérovi.
Instalatér se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět jiným instalatérům.
Jiní instalatéři se na to přijíždí podívat. Významně kývou hlavou a říkají, že během několika dnů to přijedou opravit.

Heuréka! 
Trubky nám naštěstí opravili. Ale doufám, že příště nebudou muset měnit třeba elektrické rozvody. Takový nápor lidí bych asi nezvládla.

sobota, listopadu 09, 2013

Jak jsem si šla zaběhat



Nejdřív mi to vychválila kamarádka. A ještě ten večer i moje sestra. Že prý vůbec nevadí, že už je skoro listopad, a jde to dělat i v zimě. Že u ničeho jiného si tak nevyčistíte hlavu od stresu. A ta svoboda, kterou zažijete!

Když takové ódy slyšíte a hned ze dvou nezávislých zdrojů, tak vás to prostě namotivuje!

A tak jsem si obula boty, stáhla aplikaci do mobilu, vyštrachala starou sportovní bundu a šla si zaběhat na pole za paneláky, kde jsem v létě během pomalých romantických procházek běžce potkávala. Tenkrát jsem na ně koukala jako na mimozemšťany, ale pryč s předsudky!


Hned před domem jsem se minula se sedmnácti letou slečnou, která můj sportovní outfit sjela tak znechuceným pohledem, že jsem skoro dostala chuť jít se za svou neestetičnost omluvit. A vrátit se zpátky domů, abych nepohoršila někoho dalšího. Naštěstí (nebo bohužel?) jsem si včas uvědomila, že za mě uvažuje lenost, a pokračovala.

Prvních pět minut jsem si připadala jako trénovaný olympionik a úplně jsem cítila tu volnost a svobodu. To když jsem se rozehřívala rychlou chůzí.

V následujících patnácti minutách jsem byla naprosto unesená z toho, že jsem schopná běžet dál než k ujíždějící tramvaji. Ostrou bolest v boku a křupání v kolenou jsem hrdinně ignorovala (při cestě zpátky už to bohužel tak snadno nešlo).

Zbývající čtvrt hodinu jsem si nadávala, proč jsem sakra doběhla tak daleko, když se teď stejnou vzdálenost musím vracet.

Takže za mě osobně zůstanu nadále při tom, že na běžce budu koukat jako na mimozemšťany, co mají zvláštní sklon k sebetrýznění a teď na podzim ještě zvýšenou odolnost proti chladu.

 Ale je pravda, že hlavu si pročistíte – veškerou mozkovou kapacitu bude zaměstnávat akutní nedostatek kyslíku a na vymýšlení blbostí nezbude prostor.

čtvrtek, října 31, 2013

Co jsem se naučila v říjnu




Měsíc uplynul jako voda a já jsem zase o moudřejší o spoustu veledůležitých, život zachraňujících poznatků. No řekněte, věděli jste, že:
  1. Když pijete víno se jménem Fat Bastard, je úplně jedno, jak bude chutnat. Cool název zachrání i to, kdyby z něj prskala síra.
  2. Jestli mě někdy přestane bavit focení, otevřu si vlastní kuskusárnu. Ještě jsem neochutnala žádný recept, ve kterém by mi nechutnal.
  3. S nástupem podzimu začne existovat jen a pouze černá barva oblečení.
  4. Hrát Český film je záruka toho, jak si pošlapat sebevědomí.
  5. První věc, kterou se musíte naučit při práci s Photoshopem, je: Ukládat, ukládat, ukládat! Padá v těch nejnevhodnějších chvílích. Otestováno.
  6. Je pravda, že při běhání si pročistíte hlavu. Všechny mozkové buňky totiž bude zaměstnávat akutní nedostatek kyslíku.

úterý, října 22, 2013

Jak jsem hrála šachy

Můžu vám zaručit, že když vylezete po dvou hodinách ze saun, zabalíte se do měkkých županů, dáte si mojito a místo Člověče, nezlob se rozehrajete partii šachů, budete se cítit jako ti největší intelektuálové.
Tedy dokud u toho nezačnete mluvit...

Já poté, co jsem šest tahů zabila tím, že jsem utíkala s koněm: "Toho koně bych nejradši jen tak z principu utratila."
Sestra: "Neboj, brzo půjde na salám."

Já, když jsem přišla o dámu: "Se ti to s tou tvojí čarodějnici machruje, co?"
Sestra: "Je mi jasný, že bys obětovala i krále, jen abys mi jí taky zamordovala." 

Já: "Záleží na tvojí taktice a strategii."
Sestra: "Tu se nikdy nedozvíš ... protože neexistuje."  

Sestra, když jsem nesmyslně obětovala svojí dámu: "Taková drama queen!"

Já, když sestra získala druhou dámu: "Hele, když král dojde do cíle, můžu ho taky za něco vyměnit?"


Schválně, jestli uhodnete, kdo vyhrál? 

čtvrtek, října 17, 2013

Budu se s tím muset smířit. Nebo ne?



Když jsem před pěti lety seděla v zubařském křesle, z očí se mi valily slzy a zubařka mi přes hlasité, vysoké vrčení vrtačky vysvětlovala, že ta znecitlivující injekce prostě musela zabrat a že tu šílenou bolest jsem si jen ze strachu vsugerovala, říkala jsem si, že to tak hold je a budu se s tím muset smířit.

To samé jsem si jako mantru opakovala, když mi při jiné návštěvě při usilovném vrtání málem vysadila čelist z pantu a pak se přes průhledný štít dotčeně ohrazovala, že to je hloupost a takhle to nefunguje. Co se dá dělat. Zubař je zubař.


Po těchto dvou libových zážitcích jsem pokušení jít na preventivní prohlídku úspěšně odolávala několik let. Teprve nedávno jsem se roztřeseným hlasem objednala k nové zubařce tady v Praze.

A když jsem přišla do ordinace, připadala jsem si jako Alenka v říši divů.

Po mém příchodu zubařka vstala, podala mi ruku a představila se.
Pečlivě mi vysvětlila, co bude v puse vytvářet.
Při dávání umrtvovací injekce se omlouvala za to, že to je nepříjemné.
Pak se pravidelně ptala, jestli mě někde něco nebolí a nepotřebuji si odpočinout.


A já nemohla přestat myslet na to, co všechno jsem už v životě akceptovala jako nevyhnutelné zlo, i když to tak vlastně vůbec nemuselo být.

.

čtvrtek, října 10, 2013

9 věcí, které musíte stihnout na podzim



Listí na stromech se pomalu začíná barvit do těch nejúžasnějších odstínů žluté a červené. Noční teploty se nebezpečně přibližují k obávané nule. 

 A tady je seznam 9 věcí, které na podzim bezpodmínečně musíte stihnout, abyste si správně vychutnali všechny jeho půvaby:

  1. Při cestě na důležitou schůzku zapomeňte deštník. Díky tomu se vám na hlavě vytvoří tak neotřelý účes, že ostatní prostě nebudou moct neocenit vaší odvážnost!
  2. Vychutnejte si první podzimní škrabání auta. Bez rukavic a ideálně v den, kdy nejvíc chvátáte.
  3. Vstávejte za tmy.
  4. Protestujte proti končícímu létu tím, že budete chodit málo oblékaní.
  5. Alespoň jednou pořádně nastydněte. Bez rýmy to prostě není pravý podzim.
  6. Vybalte zimní oblečení a zjistěte, že se do půlky šatníku nevejdete. Nic není větší motivace na hubnutí!
  7. Už od prvního záříjového týdne si v supermarketech užívejte vánoční výzdobu.
  8. Zabalení do deky a s hrnkem horkého čaje závistivě prohlížejte fotky přátel, kteří se zrovna vracejí z posledních dovolených u moře.
  9. Začněte zase chodit do školy. Nebo buďte pořádně škodolibí, jestliže už to máte za sebou. A nepřipouštějte si, jak jste staří ... i když vlastně můžete, podzimní deprese mají i své vlastní pojmenování.

Ještě, že už to otravné léto skončilo!

Co jsem se naučila v srpnu a taky září - dvojitá dávka moudrosti!

  1. Že po barvení vlasů to v koupelně vždycky vypadá, jako kdyby tam došlo k brutální vraždě a ne pouze k nevinnému zkrášlování.
  2. Že když půjdete do optiky s prsty a brýlemi naprosto zapatlanými od vteřinového lepidla, bude to docela ponižující zážitek.
  3. Že neexistuje moc lepších způsobů, jak začít den, než s hysterickým bušením na dveře sousedkou, které vytápíme být.
  4. Že i od zubařky můžete slyšet něco, co nečekáte: "Dám vám tohle. To je fakt dobrý matroš."
  5. Že trpělivost má své hranice. Průměrný spolujezdec například vydrží nekomentovat to, že jste stále nepředjeli toho cyklistu před vámi, méně než dvacet minut.




Srpen byl také velice poučný. Naučila jsem se:
  1. Že fučí-li vichr, je vhodné při věšení prádla používat kolíky. Nebudete pak muset oblečení hledat po širém okolí.
  2. Že ten pocit, kdy lovíte něco barevného ze schránky a zjistíte, že to nejsou otravné letáky ale pohled, je prostě skvělý!
  3. Že sobotní snídaně v posteli jsou jedním z mnoha důvodů, proč se nikdy nesmí zrušit víkendy!
  4. Že přísloví: "S chutí do toho a půl je hotovo," při cvičení rozhodně neplatí. Jinak bych to s úsměvem mohla po třiceti minutách zabalit.
  5. Že stejně neadekvátně jako já v pneuservisu se musí cítit snad už jen chlapi na gynekologii.
  6. Že jeden den píchnout pneumatiku a druhý nabourat v autobuse vyžaduje zvláštní dávku štěstí.
  7. Že kytky můžou zvadnout proto, že je moc zaléváte.
  8. Že britští seriálové hrdinové umírají jinak než američtí. Nemají poslední slova, nejde je na poslední chvíli zázračně zachránit a při jejich odchodu na onen svět nehraje patetická hudba. 


úterý, září 17, 2013

18 kroků, jak pověsit rám z Ikey. Složitě a pomalu.


  1. Jděte do Ikey pěšky. Chcete přeci koupit jen pár drobností.
  2. Drobností ... to je podobná lež, jako když řeknete: "Jdu na jedno." Dva kilometry v rukou táhněte metr široký obraz. A přibalte pár křehkých skleniček, abyste po cestě zažili trochu adrenalinu.
  3. Rozbalte rám. A pak pečlivě vyhažte všechen odpad, do kterýho byl rám zabalený. I s návodem na pověšení, samozřejmě. 
  4. Dostatečně dlouho rozmýšlejte, co za fotku do rámu vytisknout, abyste stihli zapomenout úplně všechny pokyny ohledně věšení (později budete chtít pověsit raději sebe, je to jednodušší).
  5. Když vytisklá fotografie konečně dorazí, vezměte první hřebík, na který doma narazíte, a pokuste se ho natlouct do betonu.
  6. Buďte vytrvalý! Ty tři díry, ze kterých se na vás vydrolil beton, jsou v poměru s celou zbývající, nepoškozenou stěnou přijatelné ztráty.
  7. Vhodný čas k přerušení činnosti je až v okamžiku, kdy vám začne modrat nehet na palci od toho blbého kladívka.
  8. Přiznejte si, že budete potřebovat nějaké tenčí hřebíky, a vydejte se pro ně do Hornbachu.
  9. Kupte jich dostatečnou zásobu. Nikdy nevíte, kolik jich omylem při zatloukání ohnete.
  10. Pět. Pak vám dojde, že tudy cesta nepovede.
  11. Vydejte se do Hornbachu pro twenty háčky určené speciálně pro beton.
  12. Zatlučte první a zjistěte, že je moc tlustý na to, aby se protáhl očkem, které je připevněné na vašem metrovém rámu.
  13. Prozkoumejte pořádně rám a zjistěte, že je tam nějaký složitý mechanismus ("K čemu tam proboha dali ten drát?!?") a vy nemáte potuchy, co s tím. Matně si vzpomeňte, že jste před 14 dny vyhodili návod k použití.
  14. Při testování, co by s tím šlo udělat, očko i drát pořádně zohýbejte, aby s nimi v budoucnu nešlo tak snadno manipulovat.
  15. Na týden věšení odložte. Třeba to nějak samo uzraje.
  16. Osmý den těsně před spaním si uvědomte, že nemůžete být jediný nešikovný člověk na světě a začněte googlit.
  17. Během minuty najděte diskuzní fórum "Jak pověsit rám z Ikey". Pročtěte ho, koukněte se na video návod na youtube a jděte spát.
  18. Po probuzení buďte tak nedočkaví, že konečně víte, co s tím, takže začněte zatloukat v sedm hodin ráno.
Pak si přečtěte "11 způsobů, jak si znepřátelit nové sousedy snadno a rychle", abyste věděli, kde jste v posledním bodě udělali chybu.

čtvrtek, srpna 22, 2013

Jak jsem byla hrozně dospělá

Objednala jsem si nové světlo na focení. I přesto, že jsem byla v den doručení celou dobu doma, pošťačka mi jen hodila lístek do schránky (věčný evergreen mého života), ať si pro to koukám přijít na poštu. Na poštu, která je dobré dva kilometry daleko. Takže si pravděpodobně v živých barvách dokážete představit, jak vřelý vztah k listonošce chovám.



V pátek dopoledne mi volá ustaraná paní z eshopu, odkud jsem si blesk objednávala, že už mám čas jen do pondělka, jinak zboží pošlou zpátky. No dobře, konec prokrastinování. Hned navečer tam zajdu. 

Ale jak už to tak bývá: deset předcházejících dní bylo v kuse krásné slunečné počasí, bez jediného mráčku a teploty ani v noci neklesly pod pětadvacet stupňů. Takže tentokrát se v pět hodin rozprší tak silně, že mám pocit, jako by do Prahy docestovaly tropické monzuny. 

Kalkuluji, jestli světlo zvládnu odnést, když v jedné ruce budu držet deštník. Ani jedna kombinace (deštník v jedné ruce a světlo v podpaží druhé, deštník pod bradou a o v obou rukou světlo, deštník hozený v popelnici a obě ruce volné…) ale nevypadá moc realizovatelně. Odhodlám se tedy něčemu velice odvážnému: jako hrozně dospělý člověk pojedu autem! Jsou to dva kilometry, to přece musím zvládnout.

Půl hodiny sedím u počítače a na mapách plánuju trasu, kudy se vydám. Musím se vyhnout téhle velké křižovatce. A tamtěm semaforům. A ideálně, abych zatáčela jen doprava, abych nemusela přejíždět pruhy.  Pečlivě trasu zadávám do navigace jednoho z telefonů a hrdě odcházím k autu. Jsem tak samostatná!

V autě čekám patnáct minut, aby se chytila GPS. Bez úspěchu. Ještě, že mám navigaci i na druhém mobilu. To bych po paměti nedojela. Nastavuju nějakou trasu a vyjíždím. Samozřejmě mě to navede na tu velkou křižovatku i semafory. A doleva odbočuji nejmíň dvakrát. Ale jedu a to se počítá.

Zahýbám o odbočku dřív, než jsem měla. Při otáčení musím zajet na obrubník. Přes dešťový orchestr zaslechnu slabé prásknutí, ale nevěnuji tomu žádnou pozornost. Všechny moje smysly zaměstnává akční scéna přede mnou: dát přednost MHDčku, které právě vyjíždí ze zastávky.

Vytoužená pošta je konečně přede mnou. Elegantně, na potřetí parkuji a vystupuji z auta. Obcházím ho, abych si z druhé strany vyndala deštník a kabelku. Zrak mi ulpí na přední gumě. Je nějak podivně zdeformovaná. Skoro, jako by byla úplně vyfouklá. To není dobré znamení.

Sednu si zase zpátky do auta a čekám, až přijde přítel, se kterým jsem si u pošty dala sraz, aby mi mohl pomoct s nákladem.  

„Nevšiml sis, jestli jsme ráno neměli píchlou pneumatiku?“ ptám se nenápadně místo polibku na přivítanou.
„Ne, asi neměli,“ odpovídá přítel a pomalu začíná bystřit, že se asi něco stalo.
„Hmmm … teď mi přijde trochu vyfouklá.“
„TROCHU?!?“ vyjekne přítel, když kolo zběžně sjede pohledem. „Vždyť to je úplně prázdný!“
„Ahá. Tak to pak musíme doma vyměnit, viď?“
„DOMA?!?“ vyjekne přítel podruhé, „vždyť to se zkřiví celý „jakési cizí slovo, které je součástí kola a může se zkřivit, když se po něm jezdí“. Ta pneumatika se musí vyměnit hned.“

A tak nad přítelem držím svůj kytičkatý deštník, zatímco on za temného hřmění a vytrvalého deště klečí na mokrém asfaltu a v béžových kalhotách a světle fialové košili oceňuje to, jak jsem hrozně dospělá…

Zdroj fotky: Ammy Stebins

čtvrtek, srpna 08, 2013

Jak jsem (ne)dostávala balíčky

Pokud někdo ví lépe než všichni ostatní, kde bydlím, musí to být rozhodně pošťák a kurýr z PPLka, který si už i pamatuje, jakou používám voňavku.


Sice jsem psala, že při stěhování objevíte, že máte víc krámů, než jste se vůbec odvážili si představovat. Ale také zjistíte, že spousta potřebných věcí vám chybí. Například:

1. Hodinky
Příteli jste koupili hodinky za to, jak je chytrý (rozuměj udělal doktorát). Jdete si je vyzvednout na poštu. Otrávená úřednice zjistí, že odesílatel nepřiložil k balíčku složenku. Takže před celou frontou znuzených lidí, kteří nemají nic lepšího na práci než vás sledovat, se balík snažíte rozbalit. Při škubání igelitu a izelopy přemýšlíte, jestli se něco podobného stalo i někomu, kdo si šel na přepážku vyzvednout erotické pomůcky.

2. Objektiv
V deset ráno na vás zvoní pošťák, ať si dolů jdete vyzvednout balíček (dlouho očekávaný objektiv). Nadšeně sjíždíte dolů, podepisujete, jak jste vše převzali. Ve výtahu se už už chystáte roztrhnout obálku. Ale najednou si uvědomujete, že je přece blbost, aby byl objektiv v obálce. Koukáte na jméno a adresu a zjišťujete, že to není vůbec pro vás. Otráveně tedy sjíždíte zpátky dolů ke schránkám a v té vaší nacházíte upozornění, že jste nebyli doma a ať si pro balík večer zajdete na poštu.
Do schránky sousedky, jejíž balíček nyní vlastníte, vhazujete tajemný vzkaz: "Mám váš balík. Přijďte si pro něj do devítky." Zní to zřejmě trochu výhružně, protože sousedka se k vám odváží přijít až po sedmi dnech.

3. Záclony
Základní kámen úrazu: přesně víte, jak mají záclony do bytu vypadat. Což znamená, že je nikde nemůžete sehnat. Odhodláte se a objednáte je přes internet. Nejdřív vyberete špatnou délku, takže objednávku po emailech měníte. Pak odjedete na vodu a email s tím, že dodavatel omylem poslal jiné rozměry záclon, si přečtete, až když už je pozdě.
Místo záclon do čtyř pokojů vám dorazí jen dvoje ... a utěrka. 
Na zbytek čekáte další měsíc.

4. Gauč
Ve čtvrtek vám má dorazit gauč do ateliéru. Ve středu dopoledne, když jste jediný den z celého týdne doma sami, vám volá kurýr z PPLka a oznamuje, že do deseti minut je u vás s nějakým velkým balíkem.
Na kolečkách vám tu neskladnou, rozměrnou krávu doveze za první uzamykatelné dveře. Vy pak strávíte velice zajímavých třicet minut tím, že se gauč snažíte vyrvat do schodů a naskládat ho do výtahu. Při tom zjistíte, že v domě nemáte žádné svalnaté sousedy, kteří by vám s tím pomohli, jen samé křehké babičky, kterým táhne na devadesát.

Zdroj fotky: WiseGeek

neděle, srpna 04, 2013

Co jsem se naučila v červenci

  • Že nejedete - li vlakem kvůli výlukám, budete 30 minut čekat v autobuse na dálnici bez zjevného důvodu. 
  • Že vesmír se udržuje ve zvláštní rovnováze: ztratím objektiv, abych v ten samý den našla rok pohřešovaný termo hrnek. 
  • Že britští seriálové hrdinové umírají jinak než američtí. Nemají sentimenátlní poslední slova a nejde je na poslední chvíli zázračně zachránit. A taky většinou při jejich odchodu na onen svět nehraje patetická hudba. 
  • Že když se nastříkáte tepelentem, rozhodně to neznamená, že po vás komáři nepůjdou. Akorát jich budete stíhat většinu odhánět zběsilým mácháním rukou. 
  • Že když jdete vařit hladoví, není moudré si přitom vše fotit. Recept, který máte běžně připravený za deset minut, vám zabere hodinu. Žaludek vás nebude mít rád. 
  • Že sotva si ze svazku sundáte klíč od dveří, které stačí otevírat zatlačením na ně, druhý den hned zámek opraví, abyste se nedostali domů. 
  • Že lýtka si neopálíte, ani když je máte celý týden vystrčené z lodi. Akorát si vysloužíte pověst mizerného háčka.

pátek, srpna 02, 2013

7 důvodů, proč je dobré nechat se blbě ostříhat

  1. Budete na hlavě nosit něco, o čem se vám ani nesnilo.
  2. Procvičíte se v práci s nůžkami, až to budete po kadeřnici opravovat.
  3. Po roce vytáhnete kulmu, protože kudrny skryjí každý špatný střih.
  4. Díky zásobě Biosilu, který nakoupíte, zajistíte, že farmaceutický průmysl bude ještě dlouho prosperovat.
  5. Konečně pochopíte, jak skvělé je nosit vlasy svázané do culíku!A kolik jeho variací vlastně existuje: vyčesaný nahoře, sčesaný dole, uprostřed, napravo, nalevo, utažený, povolený...
  6. Zjistíte, že na světě jsou důležitější věci než je váš střih (třeba vaše barva).
  7. A budete o tom všechny vehementně přesvědčovat, takže osvětu rozšíříte i do svého okolí.

čtvrtek, srpna 01, 2013

Co jsem se naučila ... při stěhování

  1. Že lidé mají mnohem, mnohem, mnohem víc věcí, než si myslí. Dokud je vše poskrývané ve skříních, nevypadá to tak. Ale pokuste se to naskládat do krabic a budete se divit.
  2. Že jediná chvíle, kdy oceníte reklamní letáky, které vám přetékají ze schránky, je, když balíte talíře.
  3. Že najít nové, logické místo pro každou věc je docela náročná záležitost. Zvláště chcete-li, aby vám místění přišlo logické i o několik dní později, abyste nemuseli trávit hledáním každé blbosti dlouhé hodiny. (Už skoro měsíc čekám, až najdu ten pečlivě uklizený chemopren).
  4. Že vybíráním vhodných záclon strávíte pomalu stejně času jako vybíráním auta.
  5. Že když nakoupíte všechny potřebné chemikálie na úklid bytu, s trochou štěstí (=googlení) z nich zvládnete sestavit stejně účinnou bombu jako seriáloví hrdinové.
  6. Že nákup v Ikea zaručeně prověří každý vztah. Stačí, když si sednete v rychlém občerstvení u východu, a budete chvíli pozorovat. Moc vysmatých, nerozhádaných dvojic neuvidíte.
  7. Pochopíte proč, jakmile se do toho pustíte sami...

úterý, července 02, 2013

Co jsem se naučila v ... červnu

  • Že číst knížku na mobilu není příště ono. K základnímu vybavení by se vedle sluchátek měla dávat i lupa, aby to nějak fungovalo.
  • Že teprve až při stěhování zjistíte, jak moc věcí vlastně máte. A ne, opravdu nic nejde vyhodit.
  • Že lepší než pravidelné snídaně na balkóně jsou snad jen pravidelné obědy a večeře na balkóně. A to ani nemluvím o vysedavani u kávy a večerním popíjení vína v téže lokalitě!
  • Že když probíhá open air festival během povodní, to že nemusíte spát v mokrém stanu ale ve vyhřáté postelí oceníte ještě mnohem víc než předchozí ročníky.
  • Že když se o tom luxusu zmíníte před "stanaři", vaše nadšení nebudou moc sdílet.
  • O to spíš, když že sousedního ZOO uteče tygr. 
  • Že České dráhy jedou podle soukromého drážního času. Jejich pěti minutové zpoždění v normálním světě znamená, že budete na rozpáleném nástupišti tvrdnout dvacet pět minut.  
  • Že koupit funkční presovač je docela fuška. Nám se to povedlo až na třetí pokus.

pondělí, července 01, 2013

11 způsobů, jak si do týdne znepřátelit nové sousedy

  1. Při stěhování do bytu zablokujte autem na několik desítek minut vchodové dveře.
  2. Poté na několik dalších desítek minut zablokujte výtah.
  3. A chodbu přede dveřmi k vám do bytu.
  4. Řezejte.
  5. Vrtejte.
  6. Zatloukejte.
  7. Šoupejte.
  8. Vše dělejte ideálně dlouho do noci a hned zase brzy od rána. Ten, kdo kolem vás nebydlí, by si mohl myslet, že jste velice pracovití. Ti, kdo to skutečně budou muset poslouchat, vás budou pouze nenávidět.
  9. Když už si sousedi budou myslet, že je po všem, udělejte kolaudaci bytu s přáteli. Pijte dlouho do noci a pořádně nahlas si povídejte.
  10. A poslouchejte přitom hlasitou hudbu. Ideálně něco tak jemného a přáleského jako je metal.
  11. Rozjeďte párty natolik, že účastníci budou zvracet z balkonu...nikoli nenápadně uprostřed noci, to je pro amatéry. Hezky za bílého dne, ať sousedi ví, komu přijít poděkovat.

pátek, května 17, 2013

Co jsem se naučila ve ... Skotsku

  1. že pokud chcete koupit v prodejně alkohol před desátou hodinou, způsobíte malý kolaps daného zařízení. Zablokují se pokladny a budou zalarmováni všichni sekuriťáci!
    .
  2. že kruhové objezdy tam mají ještě častěji než ve Francii,
    .
  3. že rozlišit, co je kruháč a co normální křižovatka, je občas docela problém, protože kruhové objezdy jsou často značené jen bílým flekem uprostřed křižovatky,
    .
  4. že v některých částech Skotska fouká tolik, že stromy rovnou rostou nakřivo,
    .
  5. že vypít v tom “lehkém vánku” kávu někde pod otevřenou oblohou, je doslova nadlidský výkon. Máte ji během minuty studenou a kelímek celou dobu musíte ostražitě hlídat, jestliže ho nechcete honit po půlce parku,
    .
  6. že když turisti nosí dvě až tři vrstvy termo oblečení, místní chodí běhat ven v tričku a šortkách … a pořádné kožešinové čepici.

středa, května 01, 2013

Co jsem se naučila v ... dubnu

  1. Že překládat maďarské Elle pomocí Google Goggles neposkytuje moc smysluplné výsledky. A navíc se na vás lidé ve vlaku dost divně koukají, když zběsile fotíte jednu stránku za druhou.
    .
  2. Že neexistuje moc příjemnějších kombinací, než první jarní bouřka, miska plná jahod a napínavá knížka.
    .
  3. Že když si chcete hrát na navigátora, nejprve je lepší si zjistit, že nemáte jít podle toho, kam na kompasu na mobilu ukazuje červené N, ale velká blikající šipka. Ostatní se vám pak nebudou smát.
    .
  4. Že není úplně od věci pravidelně ukládat to, na čem už několik hodin pracujete. Nikdy nevíte, kdy se zedníci ze sousedního bytu z nenadání rozhodnou vypnout pojistky pro celé patro.
    .
  5. Že když si na podzim koupíte malé boty, budou vám úplně stejně malé i na jaře. Opravdu!
    .
  6. Že jakmile si naistalujete Evernote do mobilu, strávíte celý den děláním seznamů. Seznamů, co musíte udělat. Seznamů, co musíte koupit. Seznamů seznamů…
    .
  7. Že existují i lepší seriály než Game of Thrones. Než mě ukamenujete, koukněte se na třetí sezonu Borgias!
    .
  8. Že některé sázky prostě nevyhrajete. Ano, těch 150 stránek jsem prostě napsat nezvládla.
    .
  9. Že když reklamujete presovač, protože vám dělá kávu pod malým tlakem, adekvátní opravou je podle všeho vyměnit sítko, přes které se káva cedí.
    .
  10. Že nejlepší terapií proti stresu je procházka v přírodě a poslouchání toho, jak zpívají ptáci. Tedy alespoň těch odolných jedinců, kteří přes tu naší půlroční zimu neumrzly :)

neděle, března 31, 2013

Co jsem se naučila v ... březnu

Že i na jaře může vytrvale sněžit. A i když se třeba postavíte na hlavu, nic s tím nenaděláte.

2. Že sotva se naučíte zacházet s Facebookem, zase ho předělají.

3. Že předělávat webové stránky jde v podstatě do nekonečna. A stejně nikdy nebudou přesně takové, jako byste si přáli.

4. Že zjistit v půl druhé ráno, že vám chybí poslední díl neskutečně napínavého seriálu, není rozhodně nic příjemného. Moc v klidu se pak nevyspíte, když musíte čekat až do rána, abyste zjistili, kdo za všemi těmi intrikami vlastně stojí!

5. Že i Simmel může napsat špatnou knížku! Ale doufám, že jen tuhle jednu.

6. Že napsat 150 stránek souvislého textu je zatraceně těžké. A když ještě chcete, aby to bylo i trochu napínavé, je to téměř nemožné.

7. Že když najdete kalhoty, které dobře padnou, je nejlepší koupit rovnou dvoje. Protože hon za dobrými kalhotami je dost podobný hledání svatého grálu.

8. Že je možné v kuse zkouknout celou sezonu seriálu. Aneb co je lepšího než maraton Game of Thrones :)

9. Že když musíte dát reklamovat presovač, zjistíte, že i rozpustná káva je dobrá. Ale rozhodně to neznamená, že byste byli závislí ka kofeinu!

pátek, března 01, 2013

Co jsem se naučila v ... únoru

1. Že škrabkou z Tesca za devatenáct korun auto z ledu prostě nevysekáte.

2. Že sněhové cukroví v únoru chutná snad ještě líp než o Vánocích. Ale výčitky svědomí pak máte úplně stejně.

3. Že je těžké nebýt workoholik, když milujete to, co děláte.

4. Že když si objednáte aromatickou lázeň, ve skutečnosti to znamená jen to, že vám napustí vanu horkou vodou, přidají trochu vonného olejíčku, nastaví minutku a na půl hodiny odejdou. Nejen, že se po pěti minutách začnete hrozně nudit, ale navíc vám to ještě bude připadat, jako by za rohem čekali
A hrozně se diví, když se snažíte došplouchnout vodu na druhý konec vany, protože se po pěti minutách hrozně nudíte.

5. Že poslouchat hudbu, když vám jedno sluchátko chvílemi přestává hrát, je dost nervy deroucí. A rozhodně se pak míjí účinkem to, když se hudbou snažíte navodit příjemnou, tvůrčí atmosféru. Jediné, v čem budete velice tvůrčí, jsou představy toho, jakými všemi způsoby byste se sluchátek mohli zbavit.

6. Že když po roce začnete hrát dobrou počítačovou hru, neuděláte nic jiného kromě toho, že postřílíte pár nepřátel. A odhalíte světovou konspiraci týkající se lidských augumentací. Rozhodně ale neuděláte moc věcí do práce.

7. Že zabetonovat omylem provrtanou zeď může zedníkům trvat celý měsíc. A další měsíc bude zřejmě ještě trvat to, než stěnu namalují. Teď si v předsíni připadám jako na výstavě obrazů od Rothka.

8. Že když cestou na poštu uklouznete na zasněžené louži, dá se to považovat za nepříjemnou náhodu. Ovšem když na tom samém místě uklouznete i cestou zpátky, začnete pochybovat o své šikovnosti.

neděle, února 03, 2013

Co jsem se naučila v ...lednu

1. Že nálepky na nehty, které mají být "super long lasting" jsou vyráběny nejspíš pro někoho, jehož prací je pouze jednou za čas vyťukat nějakou SMSku. Pokud je zapřáhnete do normálního provozu, do dvou hodin vám opadají.

2. Pokud se vrhnete do velkého úklidu a v nevětrané místnosti začnete používat velké množství chloru, může vás začít pořádně bolet hlava a pálit v krku. Nehledě na to, jak chlor hezky voní.

3. Že někde v bytě je černá díra, která pohlcuje všechny balzámy na rty. A pírka do vlasů. A černé gumičky.

4. Že pět let studia ekonomie na vysoké škole není ani zdaleka předpoklad pro rychlé vyplnění daňového přiznání.

5. Že když sousedi renovují byt, můžou se provrtat až k vám do předsíně. A zedníci z toho pak budou tak fascinovaní, že si u toho budou pořizovat fotky.

6. Že když jdete po pěti letech bruslit, je dobré zkontrolovat, jestli máte na obou bruslích tkaničky. Pět let je dost dlouhá doba na to, aby se jedna z nich zvládla vyvlíknout a utéct kamsi do neznáma.

7. Že není příliš strategické uzavírat sázky po vypití několika skleniček vína. Druhý den ráno se budete dost divit, k čemu jste se zavázali.

středa, ledna 02, 2013

Co jsem se naučila v ... prosinci

Že když náhodou svléknete v přírodě mladou krásnou modelku, městská policie má kratší zásahovou dobu než ambulance nebo americký SWAT tým.
.
Že když v kině při cestě na záchod omylem použijete únikový východ, může být docela problém dostat se bez vstupenky zpátky do sálu.
.
Že týden na nakoupení všech vánočních dárků prostě nestačí.
.
Že je možné koupit lepidlo, které nelepí. A snažit se s ním pak připevnit mašle na zabalené dárky je zkouškou nervů pro nejednoho cholerika.
.