Jak jsem si šla zaběhat

Nejdřív mi to vychválila kamarádka. A ještě ten večer i moje sestra. Že prý vůbec nevadí, že už je skoro listopad, a jde to dělat i v zimě. Že u ničeho jiného si tak nevyčistíte hlavu od stresu. A ta svoboda, kterou zažijete!

Když takové ódy slyšíte a hned ze dvou nezávislých zdrojů, tak vás to prostě namotivuje!

A tak jsem si obula boty, stáhla aplikaci do mobilu, vyštrachala starou sportovní bundu a šla si zaběhat na pole za paneláky, kde jsem v létě během pomalých romantických procházek běžce potkávala. Tenkrát jsem na ně koukala jako na mimozemšťany, ale pryč s předsudky!

Hned před domem jsem se minula se sedmnácti letou slečnou, která můj sportovní outfit sjela tak znechuceným pohledem, že jsem skoro dostala chuť jít se za svou neestetičnost omluvit. A vrátit se zpátky domů, abych nepohoršila někoho dalšího. Naštěstí (nebo bohužel?) jsem si včas uvědomila, že za mě uvažuje lenost, a pokračovala.

Prvních pět minut jsem si připadala jako trénovaný olympionik a úplně jsem cítila tu volnost a svobodu. To když jsem se rozehřívala rychlou chůzí.

V následujících patnácti minutách jsem byla naprosto unesená z toho, že jsem schopná běžet dál než k ujíždějící tramvaji. Ostrou bolest v boku a křupání v kolenou jsem hrdinně ignorovala (při cestě zpátky už to bohužel tak snadno nešlo).

Zbývající čtvrt hodinu jsem si nadávala, proč jsem sakra doběhla tak daleko, když se teď stejnou vzdálenost musím vracet.

Takže za mě osobně zůstanu nadále při tom, že na běžce budu koukat jako na mimozemšťany, co mají zvláštní sklon k sebetrýznění a teď na podzim ještě zvýšenou odolnost proti chladu.

 Ale je pravda, že hlavu si pročistíte – veškerou mozkovou kapacitu bude zaměstnávat akutní nedostatek kyslíku a na vymýšlení blbostí nezbude prostor.