Někdo se narodí s novorozeneckou žloutenkou. Někdo jako
černoušek, i když jeho rodiče jsou běloši. Já jsem se narodila neviditelná.
V dětství jsem to brala jako výhodu, protože jsem mohla dělat cokoli, aniž
by si toho rodiče všimli. „Nejez sladkosti před jídlem!“ „Jasně … jak dokážete,
že ten obal od čokolády je pozůstatek po tom, co jsem spořádala, když mě ani
NEVIDÍTE?!?“).
Začalo mi to vadit až někdy ve třinácti čtrnácti, kdy
spolužačky začaly zjišťovat, že kluci nejsou až takoví debilové, jako si
myslely v „sedmičce“ a začalo všechno to teenagerovské flirtování, vodění za
ruce a první „francouzáky“. Mladé slečně se udělá trochu smutno, když o ní
žádný kluk ani pohledem nezavadí. (Jak by taky mohl, že?)
Narodit se neviditelná v jiném století by mohl být
pěkně traumatizující zážitek… bez zviditelňovacího … tedy kosmetického
průmyslu.
Už si ani nepamatuju, kolik času jsem strávila listováním
módních časopisů a představováním si, jako která z modelek, jež se na mě
zubily z každé stránky, bych asi mohla vypadat. Po zhlédnutí jedné reklamy
na rtěnku mě to konečně napadlo: „Vždyť já bych si taky mohla namalovat
obličej!“
Pamatuju si to, jako by se to událo včera. Nenápadně
(koneckonců jsem to ani nijak jinak neuměla) jsem se vplížila k rodičům do
ložnice a vzala mamce její kufřík s líčením. Poprvé v životě jsem se
posadila před zrcadlo (dřív jsem nějak moc nechápala jejich smysl), vzala si
ohnivě rudou rtěnku, rukama nahmatala obrys rtů a tak nějak zhruba je obtáhla.
Kromě levitující rtěnky se v zrcadle objevilo něco, co tvarově připomínalo
spíš klauna z nějakého hororu než plné rty modelek z časopisů. Ale
byly to MOJE rty!
Před zrcadlem jsem strávila asi půl hodiny a pusu jsem různě
špulila, usmívala se, dělala jsem prapodivné grimasy. Byla jsem u vytržení!
Tedy až do té chvíle, kdy mě vystrašil hysterický křik matky. Zřejmě si
neuvědomila, že svou milovanou neviditelnou dcerunku někdy uvidí a přízračně
vznášející se rty uprostřed místnosti jí trochu vystrašily.
Od té doby, co jsem na sebe nanesla trochu té až nevkusně
zářivé barvy, jsem neměla stání. Nemohla jsem se zbavit myšlenky, že bych přeci
jen mohla vést normální život. Že bych mohla být něco víc, než jen strašidelně
levitující oblečení. Kosmetický průmysl mi úplně otevřel oči.
Nabarvila jsem si vlasy, řasenkou obtáhla řasy, nalakovala
nehty, nasadila čočky, nastříkala opálení … a najednou jsem byla vidět!
Ten opojný pocit ale netrval moc dlouho. I přesto, že
technicky jsem byla vidět, začala jsem si vedle svých spolužaček po několika
měsících zase připadat neviditelná. Už jsem nebyla ta zajímavá „holka, co se
najednou objevila u nich ve třídě“. Byla jsem jako každá druhá – trochu
přehnaně nalíčená, s odrůstajícími konečky (až na to, že mě nezačala
prosvítat původní barva, ale začalo mi být vidět na opačnou stranu hlavy).
Ale i tentokrát mě kosmetický průmysl zachránil! Proč si
vlasy „jenom“ barvit, když si je můžu nechat zahustit cizími? A co takhle si
nalepit umělé nehty? Prodloužit řasy… je to prostě odvětví nevyčerpatelných
možností! (Na rozdíl od našich peněženek.)