Zběsile trhám izolepu z té největší krabice, co mi
trůní v pokoji. Připadám si jako tříleté dítě, když konečně usedne po
celém dni netrpělivého čekání pod vánoční stromeček a pustí se do likvidace
nádherných balících papírů, aby odhalilo, co za tajemství se skrývá uvnitř.
Rozdíl je jedině v tom, že já vím, co je v kartonu schováno, a neznám
žádného postaršího pána, který by byl ochotný mě obdarovávat, aniž by čekal něco na
oplátku.
Ale
to vzrušení, když černou, lesklou bedýnku vysvobodím z polystyrenu,
je určitě stejné. Kabely zapojuju takovou rychlostí, jako by na ní
závisel osud
celého světa. Konečně už snad počítač bude stačit mému tempu práce a
nebudu
muset provozovat „z nouze multitasking“ (= než se vám otevře nějaký
program, zvládnete si utřít prach na stole a pověsit vyprané prádlo)!
Ani nedýchám, když mačkám startovací tlačítko. Takového
ušetřeného času mě čeká! Ale…
„CPU fan error,“ objeví se nepřátelským bílým písmem na
ještě stále černé obrazovce. Error … to neznačí nic dobrého. Zkouším osvědčený
trik „zapnout a vypnout,“ ale počítač si stále otravně stojí za tím, že s těmi
větráky je fakt něco v nepořádku.
Jako správná mechanička se chopím křížového šroubováku a
hrdě ho odnesu příteli, aby mi to nějak opravil (protože programátoři přece ví
VŠECHNO o počítačích).Přítel vytahuje různé drátky a podivné destičky, které mi připomínají makety nějakého mimozemského města.
Po chvíli je hotovo. Upouštím od svých fantaskních představ a nedočkavě
počítač znovu zapínám. Vteřiny se vlečou. Ale nakonec startují Windows a zdá
se, že vše bude oukéj. Celý večer trávím romanticky nad instalací všech
programů, co potřebuji k práci. Činnost je to dvojnásob zábavná vzhledem k tomu,
že před měsícem jsem přesně to samé dělala na notebooku.
V radostném opojení ignoruji, že se mi počítač
několikrát sám od sebe vypne. „To je jen náhoda. Do rána se to určitě nějak
vyřeší,“ utěšuji se, když se to stane popáté a velice svědomitě ignoruji fakt, že by mohlo být něco v nepořádku.
Leč při rozbřesku se vše opakuje. Poslední kapkou je, když
počítač svůj husarský kousek předvede uprostřed retušování jedné fotky. Tohle tedy ne. Stejně rychle, jako jsem včera
kabely zapojovala, je teď zase odpojuji, a snažím se počítač dostat do cárů,
které ještě včera byly krabicí. Nic, co by pořádná dávka izolepy nespravila!
Vklouznu do bot na podpatku, na hlavu nasadím klobouk a
začnu s těžkým nákladem cupitat na tramvaj. Po včerejším zážitku z jízdy
po městě, kdy stihnout projet na zelenou bylo stejně adrenalinové jako zabít mouchu rukou, nechám auto radši
nakřivo zaparkované před domem. Tramvaj mi samozřejmě ujede před nosem a při
marné snaze skočit do vozu jako nějaký akční hrdina, mi ještě odletí klobouk do
dáli, ale na to už jsem nějak zvyklá.
V obchodě prodavači zevrubně popisuju své nepříjemnosti
a říkám si, že za takovou diagnózu mi v servisu určitě budou líbat ruce.
Prodavač na klávesnici pracně vyťuká: „Hlásí chybu větráků a sám od sebe se
vypíná,“ strčí mi papír k podpisu a nashledanou. Třicet dní prý uteče jako
voda.
Doma zapínám notebook a doufám, že si nevšiml převratu,
který jsem se snažila udělat. Ale šeredně se pletu. Ten malý mizera je snad
ještě pomalejší než předtím. V následujícím měsíci se ještě pořádně
procvičím v multitaskingu...
Žádné komentáře:
Okomentovat