Konečně pátek!
Den slíbené relaxace po dlouhém týdnu plném nikdy nekončící práce. Obědvám už
v jedenáct, abych stihla vytouženou masáž, na kterou se snažím udělat si
čas už dobrý měsíc.
Po hodině
rozmazlování se cítím jako znovuzrozená a když jdu po pošmourných ulicích, zdá
se mi, jako bych se vznášela. V hlavě si maluji představy o tom, jak se mi
dneska bude všechno krásně dělat, když jsem tak úžasně protažená.
Ve městě
kupuji nové povlečení v té nejúžasnější barvě (kdo hádá „fialová“ získává
deset bodů), lesk na rty, který jsem sháněla už od té doby, co jsem sestře
vnutila, ať si ho koupí pro sebe (protože já přece už žádný další nepotřebuji),
a dvě ledové kávy, které si vypiju v klidu doma s přítelem.
Obtěžkaná asi
tak milionem tašek (vzít si jednu pořádnou kabelku, do které by se mi všechno vešlo, je pro mě
nadlidský úkol) nastupuji do tramvaje. Poté, co na sebe v rámci možností rychle
a elegantně naskládám všechny tašky, postavím deštník tak, abych se o něj zase
tak moc neumokřila, a položím kávy do relativně stabilní polohy, vypínám
vnímání okolního světa a nořím se do vlastních myšlenek.
Konečná zastávka. Snažím se kvapně posbírat všechna
svoje zavazadla a přitom pátou rukou otevřít deštník, aby mi nezmokl účes, s kterým
jsem se ráno zlobila dobrou půl hodinu. A hlavně nevylít kávu! Zvládnout
všechno nějakým rychlým a elegantním způsobem v těch několika vteřinách,
co tramvaj na zastávce stojí, by vyžadovalo speciální manažerský výcvik.
Jeden vratký krok … druhý … najednou padám ze schodů. Rychle
a neelegantně! Lidé se kolem mě protahují ze dveří a rozčileně na mě koukají,
že jim zatarasuji cestu. Tramvaj cinká, že je připravená na odjezd, ale já
rozhodně nejsem připravená vyškrábat se zpátky na nohy. Na své smetanově bílé
sukni mám vylitou skutečnou smetanu spolu s půl litrem kávy, a zmrzlina
napatlaná na nákupní tašce vypadá, jako by se žirafa, kterou tam mám
natisknutou, právě pozvracela.
Domů se vracím
ohnutá jako důchodkyně, protože nemůžu pořádně narovnat záda. Kelímky od kávy
vyhazuji do nejbližšího odpadkového koše a deštník už ani neroztahuji. Zmoklé,
zcuchané vlasy se k mé momentální vizáži stejně budou hodit nejvíc. Doma
si lehám do postele a snažím se co nejméně hýbat, abych necítila naražená záda.
Ještě, že jsem byla na té masáži, abych se celá krásně
uvolnila!
Žádné komentáře:
Okomentovat