Jak jsem relaxovala

6:37


Konečně pátek! Den slíbené relaxace po dlouhém týdnu plném nikdy nekončící práce. Obědvám už v jedenáct, abych stihla vytouženou masáž, na kterou se snažím udělat si čas už dobrý měsíc.

Po hodině rozmazlování se cítím jako znovuzrozená a když jdu po pošmourných ulicích, zdá se mi, jako bych se vznášela. V hlavě si maluji představy o tom, jak se mi dneska bude všechno krásně dělat, když jsem tak úžasně protažená.

Ve městě kupuji nové povlečení v té nejúžasnější barvě (kdo hádá „fialová“ získává deset bodů), lesk na rty, který jsem sháněla už od té doby, co jsem sestře vnutila, ať si ho koupí pro sebe (protože já přece už žádný další nepotřebuji), a dvě ledové kávy, které si vypiju v klidu doma s přítelem.

Obtěžkaná asi tak milionem tašek (vzít si jednu pořádnou kabelku, do které by se mi všechno vešlo, je pro mě nadlidský úkol) nastupuji do tramvaje. Poté, co na sebe v rámci možností rychle a elegantně naskládám všechny tašky, postavím deštník tak, abych se o něj zase tak moc neumokřila, a položím kávy do relativně stabilní polohy, vypínám vnímání okolního světa a nořím se do vlastních myšlenek. 

Konečná zastávka. Snažím se kvapně posbírat všechna svoje zavazadla a přitom pátou rukou otevřít deštník, aby mi nezmokl účes, s kterým jsem se ráno zlobila dobrou půl hodinu. A hlavně nevylít kávu! Zvládnout všechno nějakým rychlým a elegantním způsobem v těch několika vteřinách, co tramvaj na zastávce stojí, by vyžadovalo speciální manažerský výcvik.

Jeden vratký krok … druhý … najednou padám ze schodů. Rychle a neelegantně! Lidé se kolem mě protahují ze dveří a rozčileně na mě koukají, že jim zatarasuji cestu. Tramvaj cinká, že je připravená na odjezd, ale já rozhodně nejsem připravená vyškrábat se zpátky na nohy. Na své smetanově bílé sukni mám vylitou skutečnou smetanu spolu s půl litrem kávy, a zmrzlina napatlaná na nákupní tašce vypadá, jako by se žirafa, kterou tam mám natisknutou, právě pozvracela. 

 Domů se vracím ohnutá jako důchodkyně, protože nemůžu pořádně narovnat záda. Kelímky od kávy vyhazuji do nejbližšího odpadkového koše a deštník už ani neroztahuji. Zmoklé, zcuchané vlasy se k mé momentální vizáži stejně budou hodit nejvíc. Doma si lehám do postele a snažím se co nejméně hýbat, abych necítila naražená záda. 

Ještě, že jsem byla na té masáži, abych se celá krásně uvolnila!

You Might Also Like

0 komentářů