Co jsem se naučila v ... dubnu

1. Že překládat maďarské Elle pomocí Google Goggles neposkytuje moc smysluplné výsledky. A navíc se na vás lidé ve vlaku dost divně koukají, když zběsile fotíte jednu stránku za druhou.
   .
2. Že neexistuje moc příjemnějších kombinací, než první jarní bouřka, miska plná jahod a napínavá knížka.
   .
3. Že když si chcete hrát na navigátora, nejprve je lepší si zjistit, že nemáte jít podle toho, kam na kompasu na mobilu ukazuje červené N, ale velká blikající šipka. Ostatní se vám pak nebudou smát.
   .
4. Že není úplně od věci pravidelně ukládat to, na čem už několik hodin pracujete. Nikdy nevíte, kdy se zedníci ze sousedního bytu z nenadání rozhodnou vypnout pojistky pro celé patro.
   .
5. Že když si na podzim koupíte malé boty, budou vám úplně stejně malé i na jaře. Opravdu!
   .
6. Že jakmile si naistalujete Evernote do mobilu, strávíte celý den děláním seznamů. Seznamů, co musíte udělat. Seznamů, co musíte koupit. Seznamů seznamů…
   .
7. Že existují i lepší seriály než Game of Thrones. Než mě ukamenujete, koukněte se na třetí sezonu Borgias!
   .
8. Že některé sázky prostě nevyhrajete. Ano, těch 150 stránek jsem prostě napsat nezvládla.
   .
9. Že když reklamujete presovač, protože vám dělá kávu pod malým tlakem, adekvátní opravou je podle všeho vyměnit sítko, přes které se káva cedí.
   .
10. Že nejlepší terapií proti stresu je procházka v přírodě a poslouchání toho, jak zpívají ptáci. Tedy alespoň těch odolných jedinců, kteří přes tu naší půlroční zimu neumrzly :)

Co jsem se naučila v ... březnu

Že i na jaře může vytrvale sněžit. A i když se třeba postavíte na hlavu, nic s tím nenaděláte.

2. Že sotva se naučíte zacházet s Facebookem, zase ho předělají.

3. Že předělávat webové stránky jde v podstatě do nekonečna. A stejně nikdy nebudou přesně takové, jako byste si přáli.

4. Že zjistit v půl druhé ráno, že vám chybí poslední díl neskutečně napínavého seriálu, není rozhodně nic příjemného. Moc v klidu se pak nevyspíte, když musíte čekat až do rána, abyste zjistili, kdo za všemi těmi intrikami vlastně stojí!

5. Že i Simmel může napsat špatnou knížku! Ale doufám, že jen tuhle jednu.

6. Že napsat 150 stránek souvislého textu je zatraceně těžké. A když ještě chcete, aby to bylo i trochu napínavé, je to téměř nemožné.

7. Že když najdete kalhoty, které dobře padnou, je nejlepší koupit rovnou dvoje. Protože hon za dobrými kalhotami je dost podobný hledání svatého grálu.

8. Že je možné v kuse zkouknout celou sezonu seriálu. Aneb co je lepšího než maraton Game of Thrones :)

9. Že když musíte dát reklamovat presovač, zjistíte, že i rozpustná káva je dobrá. Ale rozhodně to neznamená, že byste byli závislí ka kofeinu!

Co jsem se naučila v ... únoru

1. Že škrabkou z Tesca za devatenáct korun auto z ledu prostě nevysekáte.

2. Že sněhové cukroví v únoru chutná snad ještě líp než o Vánocích. Ale výčitky svědomí pak máte úplně stejně.

3. Že je těžké nebýt workoholik, když milujete to, co děláte.

4. Že když si objednáte aromatickou lázeň, ve skutečnosti to znamená jen to, že vám napustí vanu horkou vodou, přidají trochu vonného olejíčku, nastaví minutku a na půl hodiny odejdou. Nejen, že se po pěti minutách začnete hrozně nudit, ale navíc vám to ještě bude připadat, jako by za rohem čekali
A hrozně se diví, když se snažíte došplouchnout vodu na druhý konec vany, protože se po pěti minutách hrozně nudíte.

5. Že poslouchat hudbu, když vám jedno sluchátko chvílemi přestává hrát, je dost nervy deroucí. A rozhodně se pak míjí účinkem to, když se hudbou snažíte navodit příjemnou, tvůrčí atmosféru. Jediné, v čem budete velice tvůrčí, jsou představy toho, jakými všemi způsoby byste se sluchátek mohli zbavit.

6. Že když po roce začnete hrát dobrou počítačovou hru, neuděláte nic jiného kromě toho, že postřílíte pár nepřátel. A odhalíte světovou konspiraci týkající se lidských augumentací. Rozhodně ale neuděláte moc věcí do práce.

7. Že zabetonovat omylem provrtanou zeď může zedníkům trvat celý měsíc. A další měsíc bude zřejmě ještě trvat to, než stěnu namalují. Teď si v předsíni připadám jako na výstavě obrazů od Rothka.

8. Že když cestou na poštu uklouznete na zasněžené louži, dá se to považovat za nepříjemnou náhodu. Ovšem když na tom samém místě uklouznete i cestou zpátky, začnete pochybovat o své šikovnosti.

Co jsem se naučila v ...lednu

1. Že nálepky na nehty, které mají být "super long lasting" jsou vyráběny nejspíš pro někoho, jehož prací je pouze jednou za čas vyťukat nějakou SMSku. Pokud je zapřáhnete do normálního provozu, do dvou hodin vám opadají.

2. Pokud se vrhnete do velkého úklidu a v nevětrané místnosti začnete používat velké množství chloru, může vás začít pořádně bolet hlava a pálit v krku. Nehledě na to, jak chlor hezky voní.

3. Že někde v bytě je černá díra, která pohlcuje všechny balzámy na rty. A pírka do vlasů. A černé gumičky.

4. Že pět let studia ekonomie na vysoké škole není ani zdaleka předpoklad pro rychlé vyplnění daňového přiznání.

5. Že když sousedi renovují byt, můžou se provrtat až k vám do předsíně. A zedníci z toho pak budou tak fascinovaní, že si u toho budou pořizovat fotky.

6. Že když jdete po pěti letech bruslit, je dobré zkontrolovat, jestli máte na obou bruslích tkaničky. Pět let je dost dlouhá doba na to, aby se jedna z nich zvládla vyvlíknout a utéct kamsi do neznáma.

7. Že není příliš strategické uzavírat sázky po vypití několika skleniček vína. Druhý den ráno se budete dost divit, k čemu jste se zavázali.

Co jsem se naučila v ... prosinci

Že když náhodou svléknete v přírodě mladou krásnou modelku, městská policie má kratší zásahovou dobu než ambulance nebo americký SWAT tým.

.

Že když v kině při cestě na záchod omylem použijete únikový východ, může být docela problém dostat se bez vstupenky zpátky do sálu.

.

Že týden na nakoupení všech vánočních dárků prostě nestačí.

.

Že je možné koupit lepidlo, které nelepí. A snažit se s ním pak připevnit mašle na zabalené dárky je zkouškou nervů pro nejednoho cholerika.

.

 

Jak jsem nakupovala dárky

Je začátek listopadu a někteří mí přátelé nadšeně popisují, jak už mají nakoupenou půlku dárků na Vánoce. S úsměvem je poslouchám a přitom si v duchu říkám, jestli to trochu nepřehánějí. Vždyť je to teprve chvíle, co skončilo léto, a Vánoce jsou ještě tááák daleko. 

Začátek prosince. Spolu s prvním sněhovým popraškem na mě začínají dopadat i záchvěvy vánoční nálady. Asi bych měla začít plánovat, komu všemu chci něco koupit, a čím je obdaruji. Při jedné z četných nocí, které trávím svou oblíbenou kratochvílí (tedy spíš „dlouhochvílí“) – tupým koukáním do stropu, mě najednou zaplaví vlna nápadů na ty nejúžasnější dárky, které si kdo může přát. „Hned ráno si je pečlivě musím zapsat do diáře,“ připomínám si, když se pomalu začínám nořit do hlubin spánku.

Ráno se probouzím s myšlenkou na to, že si hned všechno zaznamenám, ale ouha. Zjišťuju, že jsem ve skutečnosti nic nevymyslela, akorát se mi o tom vymýšlení zdálo. Ale co. Je teprve začátek prosince. Mám ještě dvacet čtyři dní, takže není důvod k panice. 

Desátého prosince už začínám pociťovat určitý tlak na to, že bych s tím měla nějak pohnout. Píšu si seznam těch, které budu obdarovávat, a jsem na sebe hrdá. Jak to všechno skvěle zvládám.

Hrdost se mě drží ještě další čtyři dny.

Čtrnáctého vezu fotky klientce. Poté co musím vykopávat auto z několika metrových závějí (tak mi to alespoň připadá, když kolem něj pobíhám s pidi košťátkem, snažím se neumazat bílý kabát a auta kolem mě sviští stejnou rychlostí jako v novém Bondovi), se spontánně rozhoduji, že zajedu do Olympie a tam prostě dneska všechno nakoupím. Jsem tak spontánní, že si zapomenu vzít pracně vypracovaný seznam šťastlivců, kteří ode mě obdrží materiální potešení. Ale co, aspoň se teď ukáže, na koho opravdu myslím.

Procházím Olympii poprvé, abych zmapovala, jaká je nabídka. Oblečení. Oblečení. Oblečení. Kosmetika. Oblečení. Oblečení. Něco mi říká, že ode mě letos všichni dostanou buď kosmetiku, nebo oblečení.

Procházím Olympii podruhé, protože nemůžu uvěřit tomu, že je na výběr jen oblečení nebo kosmetika. Nebo každému vytisknu poukaz na kávu/hranolky/čínu/hamburer/…

Pocházím Olympii potřetí a nadávám si, proč jsem si vzala boty na podpatku. Ale s vypětím sil kupuju tři vcelku originální dárky, které nejsou oblečení nebo kosmetika. Ještě něco pro malého bratránka a zbytek objednám na internetu.

Po dobrých deseti letech vstupuju do hračkářství a poprvé v životě se obracím na tu „nezajímavou“ stranu regálů, kde jsou hračky pro kluky. Žádné nepřirozeně vychrtlé panenky se strašidelně velkýma očima, tady se děje všechna akce: lety do vesmíru, divoké jízdy v angličácích, průzkumy s meči a pistolemi. A já jsem úplně ztracená. Co sakra může šestiletý kluk chtít? Už mu málem rezignovaně kupuju penál s nějakou černobílou ovcí, které je plný regál, ale naštěstí se včas zastavím. Jsem přece kůůůl tetička! Ta nekupuje věci do školy. Ale jsem taky pacifistka, takže mu nehodlám kupovat žádné zbraně. Možnosti nebezpečně řídnou. Nakonec odcházím s mrňavou krabičkou lega a modlím se, abych nebyla příčinou některé z budoucích návštěv ambulance, kdy budou dusícímu se bratranci vytahovat jednotlivé dílky stavebnice z krku/nosu. To by moc kůůůl nebylo.

Mise skoro splněna. Teď už jen nakoupit nějaký alkohol (Kéž y vše bylo tak snadné jako nakupování alkoholu!), přísady do těsta na perníčky a hurá domů!

Z nákupního maratonu jsem natolik zdecimována, že si musím dát přes víkend od svátků klidu pauzu.

Sedmnáctého prosince, pondělí. Začínám milostivě objednávat dárky z internetu. Do každého eshopu vždy pečlivě volám, abych se ujistila, že dárky stihnout dodat do pátku. Nechci, aby se opakovala situace z Vánoc asi před třemi lety, kdy dárky nestihly přijít včas a já jsem všem musela nakreslit, co ode mě někdy v lednu dostanou. Kdo ví, jak „úchvatně“ kreslím, si dovede představit, že to nebyly moc veselé Vánoce.

Večer se hrdinsky pouštím do přípravy těsta na perníčky. Zachytit med a vajíčka, aby nestékaly z válu na kuchyňskou linku a z ní na moje nohy a na podlahu, mi připadá stejně marné, jako …. Když je vytvořena jakási hmota ucházející barvy a akceptovatelné konzistence (a já v sobě mám několikátou sklenku vína, což výrazně zvyšuje moji toleranci k předcházejícím dvěma kritériím), začínám hledat vykrajovátka a zjišťuji, že náš byt nic takového neobsahuje.

 Je čas na kreativitu! Jako nejjednodušší a nejméně estetická varianta se jeví rozřezat těsto na obdélníčky. Pak ale naštěstí objevuji kulaté sítko na louhování čaje a cukroví je zachráněno! 

Devatenáctého prosince, středa. S provinilým úsměvem nesu do tiskárny objednávku na kalendář a asi třicet fotek. Aby mě nevyhodili, že už nestíhají, velkoryse jim sděluji, že si pro něj přijdu až v pátek odpoledne, a utíkám pryč rychleji, než si prodavač stihne uvědomit, co mi to právě odkýval.

Dvacátého prosince, čtvrtek. Koordinuji sestru v Německu, co má ještě dokoupit. O dva dni později se dozvídám, že si mé instrukce špatně vyložila a máme teď pro někoho dvě „sady“ dárků a pro někoho vůbec nic.

Dvacátého prvního prosince, pátek. Jdu si do tiskárny vyzvednout svoji objednávku a zjišťuji, že kalendář už je sice hotový, ale na fotky nějak zapomněli. Velice srdceryvně jim popisuji, jak moc nutně fotky potřebuji, že bez nich kompletně zkazí celé Vánoce mé klientce. Mé psí oči jsou tak neodolatelné, takže mi je tisknou „na počkání“, na které musím čekat skoro hodinu.

Dvacátého druhého prosince, sobota. S přítelem nosíme dárky do auta na dvakrát. V duchu vzpomínám, jak jsem to zvládala loni, když jsem jela vlakem, a vybavuje se mi pravidlo o „instatních dárcích“, které musely dosahovat pouze určitých rozměrů a hmotnosti, abych je vůbec koupila.

Co jsem se naučila v ... listopadu

Že nechat si vyměnit pneumatiky může být docela kovbojka. A že při tom můžete provolat víc času než při rušení tarifů u telefonních operátorů.
Že když zatlušete hřebík šikmo dolů, ten kalendář na něm prostě viset nebude.

Že když si na chvíli odložíte v bankomatu platební kartu a odejdete nakupovat, nejen, že si nic nekoupíte, ale přijdete i o tu kartu. Ale na světě jsou i takoví lidé, kteří když najdou cizí kartu, nepokusí se z ní vybrat, co půjde, ale radši ji nechají zablokovat, aby se o to nemohl pokusit někdo další. Což může otřást vaším skeptickým pohledem na lidi.

Že je jedno, jak brzo se před odchodem začnete připravovat. Stejně vám vždycky pět minut bude chybět.

Že když si podruhé za sebou koupíte o číslo menší boty, je s vámi něco vážně v nepořádku.

Že profíci mají nakoupené všechny vánoční dárky už v listopadu. Ale vy se prý nemáte stresovat tím, že nemáte ani mlhavou představu, co kom koupit. Na všechno budete mít čas v půlce prosince (hahaha).

Jak jsem měnila pneumatiky

Parkuju před pneuservisem. Zimní pneumatiky v kufru i pneumatiky, co musím odvézt domu trůnící mi na zadním sedadle, rozverně poskakují, když brzdím. Dělicí čára mezi jednotlivými parkovacími místy se mi vine přesně pod prostředkem auta. Na to mám talent! Omotávám šálu kolem krku, nasazuju klobouk a v růžových balerínách hrdě kráčím do pneuservisu. 

Technik mě vítá s blazeovaným úsměvem na rtech a říká, ať se posadím. Prý bude mít pár jednoduchým otázek a pak se pustí do práce. Sebevědomě kývu, jsem přeci emancipovaná žena, která musí takovou triviální věc zvládnout levou zadní.

„Máte ty pneumatiky s disky?“ ptá se technik nonšalantně a mě začíná zamrzat úsměv na rtech. Co jsou to proboha disky? Nevinně krčím rameny.

„Co máte za auto?“ pokračuje dál s otázkami. Chce se mi vyhrknout: „Černé,“ ale naštěstí se včas zastavím a začnu usilovně přemýšlet, co to tam je vepředu nalepeno za znak.

Po dobrých deseti vteřinách něco nesměle pípnu a technik pokračuje:

„Jezdíte s tím autem víc po městě nebo mimo něj?“

„Myslíte na počty kilometrů nebo frekvenci?“

Teď je zase řada na technikovi, aby zarputile mlčel a přemýšlel. Na otázku mi neodpovídá a jen si něco trucovitě píše do karty, co má před sebou na stole. Připadám si, jako by na mě byl vypracován posudek o mé psychické způsobilosti.

Odchází s tím, že za deset minut bude hotovo. Dělám si kávu a zběžně listuju módními editoriály z nového Elle. Minuty se nekonečně vlečou. Uplyne jich dobrých patnáct, když se ve dveřích od dílny objeví technikova hlava. 

Vyhrkne na mě cosi nesrozumitelného, co po rozkódování (=půl minuty na něj civím s otevřenou pusou a nepřítomným pohledem) znamená: „Disky vašich zimních pneumatik jsou větší než disky, které máte na zadním sedadle, a menší, než ty, na kterých máte letní pneumatiky. Co s tím mám udělat?“

„Nešlo by to nějak dotáhnout?“

Technikovi se na tváři objeví shovívavý úsměv, který mají lidé vyhrazený pro blázny, jimž nemá cenu nic vysvětlovat, a kroutí hlavou. 

„A co bych s tím teda měla dělat?“ ptám se neohroženě dál.

„Můžete ty pneumatiky vrátit. Nebo dokoupit disky, které k pneumatikám budou pasovat.“

„Kolik stojí disky?“ tážu se a představuju si, jak bude otravné vysvětlovat obchodu, odkud pneumatiky mám, že bych je chtěla vyměnit, pak je nějak pracně balit a táhnout je na poštu.

„Tisíc pět set,“ odpovídá technik pohotově.

„Tak to beru, objednejte je,“ říkám rozhodně (protože jsem si s sebou zapomněla vzít oba mobily a nemůžu se poradit s přítelem).

„Chcete tu rovnou nechat ty pneumatiky?“

„Jasně, bude to jednodušší,“ a spokojeně, jak jsem to skvěle zařídila, odjíždím.

Když jsem doma, volám příteli, abych mu podala report o celé akci.

„No, takže nám z toho obchodu omylem poslali místo čtrnáctek patnácky,“ říkám jako zkušená automechanička, "ale nedělej si starosti, už jsem objednala disky, co na to budou sedět."

"Nechtěla bys radši zavolat do toho obchodu, aby nám to vyměnili, když udělali chybu?"

Nechtěla, ale nechávám se přesvědčit. Paní na infolince je velice ochotná a moc se omlouvá. Prý k nám hned zítra pošle PPL, aby si pneumatiky vyzvedlo. Takhle se to řeší!

Volám do pneuservisu, že nebudu chtít disky.

"Jak jsem zjistila, poslali nám z obchodu špatnou velikost. Skutečně jsme objednávali čtrnáctky a ne patnáctky, tak je budeme vyměňovat," vysvětluji technikovi a tentokrát se moc omlouvám já.

"Ale čtrnáctky vám poslali, to ty disky jsou patnáctky," odpovídá technik a úplně cítím, jak se mu hlavou honí: "Blbá ženská..."

"Ahá," odpovídám nevinně, "tak to tedy necháme tak, jak jsme se domlouvali," říkám potupně a naivně si myslím, že tím celá eskapáda končí.

Ale...

Hned druhý den volá technik: "Pani, tak to tady máte. Vezměte si s sebou šest tisíc. Hodilo by se vám přijet zítra v půl druhé, abychom to vyměnili?"

"Ano," přitakávám a až tak moc nevnímám, co říká.

Že něco nehraje, mi začne docházet, až teprve, když zavěsím. Hmm ... to asi tehdy myslel tisíc pět set za jeden disk ... hmmm... šest tisíc ... to se mi moc utrácet nechce.

Radostnou zprávu hned volám příteli. Sdílí stejné pocity jako já. A ať prý do pneuservisu zavolám, že bychom ty disky teda nechtěli.

Telefonní číslo onoho blazeovaného technika už znám pomalu zpaměti. A on zřejmě moje také, protože mě ani nenechá představit se a hned se ptá: "Co to bude tentokrát?"

Opatrně mu sděluji, co mi leží na srdci.

"Jó pani, to už je pozdě," odpovídá na mé oznámení, že disky nebudu chtít, "už jsme to všechno smontovali dohromady."

Pípnu něco o tom, že teda zítra přijedu a zavěšuji.

Druhý den s posledními zbytky hrdosti parkuji na stejné čáře jako při předchozí návštěvě. V růžových botách opět cupitám do pneuservisu a v duchu se omlouvám všem ženám za to, co jsem provedla s naší pověstí.

Ale má to i kladnou stránku: S přítelem jsme se svorně shodli na tom, že co se auta týče, příště už budu zařizovat maximálně to, co za vůni tam budeme mít.

7 důvodů, proč ztratit platební kartu

1. Nekoupíte si tu desátou sukni, kterou tak nutně musíte mít.

2. Ani další boty.

3. A parfém.

4. Budete utrácet jen za to, co OPRAVDU potřebujete (= pečivo a nějakou zeleninu … a tu krásně cihlově červenou sukni), protože musíte vydržet s tím málem hotovosti, co vám zbylo v peněžence.

5. Popovídáte si se spoustou nových lidí – například s ochotným pánem na technické podpoře bankomatu a ne až tak ochotnou Slovenkou na zákaznické lince mBanky.

6. Dokonale se seznámíte s okolím bankomatu – se všemi šterbinami, tlačítky a dokonce i odpadkovým košem poblíž.

7. Otřese se váš dlouho testovaný skeptický pohled na lidi, když ten, kdo vaši kartu najde, ji zablokuje nikoli tím, že se bude snažit prolomit váš PIN, ale nechá ji zablokovat v bance!

Jak jsem si kupovala počítač

Zběsile trhám izolepu z té největší krabice, co mi trůní v pokoji. Připadám si jako tříleté dítě, když konečně usedne po celém dni netrpělivého čekání pod vánoční stromeček a pustí se do likvidace nádherných balících papírů, aby odhalilo, co za tajemství se skrývá uvnitř. Rozdíl je jedině v tom, že já vím, co je v kartonu schováno, a neznám žádného postaršího pána, který by byl ochotný mě obdarovávat, aniž by čekal něco na oplátku.

Ale to vzrušení, když černou, lesklou bedýnku vysvobodím z polystyrenu, je určitě stejné. Kabely zapojuju takovou rychlostí, jako by na ní závisel osud celého světa. Konečně už snad počítač bude stačit mému tempu práce a nebudu muset provozovat „z nouze multitasking“ (= než se vám otevře nějaký program, zvládnete si utřít prach na stole a pověsit vyprané prádlo)!

Ani nedýchám, když mačkám startovací tlačítko. Takového ušetřeného času mě čeká! Ale…

„CPU fan error,“ objeví se nepřátelským bílým písmem na ještě stále černé obrazovce. Error … to neznačí nic dobrého. Zkouším osvědčený trik „zapnout a vypnout,“ ale počítač si stále otravně stojí za tím, že s těmi větráky je fakt něco v nepořádku.

Jako správná mechanička se chopím křížového šroubováku a hrdě ho odnesu příteli, aby mi to nějak opravil (protože programátoři přece ví VŠECHNO o počítačích).Přítel vytahuje různé drátky a podivné destičky, které mi připomínají makety nějakého mimozemského města.

Po chvíli je hotovo. Upouštím od svých fantaskních představ a nedočkavě počítač znovu zapínám. Vteřiny se vlečou. Ale nakonec startují Windows a zdá se, že vše bude oukéj. Celý večer trávím romanticky nad instalací všech programů, co potřebuji k práci. Činnost je to dvojnásob zábavná vzhledem k tomu, že před měsícem jsem přesně to samé dělala na notebooku.

V radostném opojení ignoruji, že se mi počítač několikrát sám od sebe vypne. „To je jen náhoda. Do rána se to určitě nějak vyřeší,“ utěšuji se, když se to stane popáté a velice svědomitě ignoruji fakt, že by mohlo být něco v nepořádku.

Leč při rozbřesku se vše opakuje. Poslední kapkou je, když počítač svůj husarský kousek předvede uprostřed retušování jedné fotky.  Tohle tedy ne. Stejně rychle, jako jsem včera kabely zapojovala, je teď zase odpojuji, a snažím se počítač dostat do cárů, které ještě včera byly krabicí. Nic, co by pořádná dávka izolepy nespravila!

Vklouznu do bot na podpatku, na hlavu nasadím klobouk a začnu s těžkým nákladem cupitat na tramvaj. Po včerejším zážitku z jízdy po městě, kdy stihnout projet na zelenou bylo stejně adrenalinové jako zabít mouchu rukou, nechám auto radši nakřivo zaparkované před domem. Tramvaj mi samozřejmě ujede před nosem a při marné snaze skočit do vozu jako nějaký akční hrdina, mi ještě odletí klobouk do dáli, ale na to už jsem nějak zvyklá.

V obchodě prodavači zevrubně popisuju své nepříjemnosti a říkám si, že za takovou diagnózu mi v servisu určitě budou líbat ruce. Prodavač na klávesnici pracně vyťuká: „Hlásí chybu větráků a sám od sebe se vypíná,“ strčí mi papír k podpisu a nashledanou. Třicet dní prý uteče jako voda.

Doma zapínám notebook a doufám, že si nevšiml převratu, který jsem se snažila udělat. Ale šeredně se pletu. Ten malý mizera je snad ještě pomalejší než předtím. V následujícím měsíci se ještě pořádně procvičím v multitaskingu...