Jak jsem nakupovala dárky

6:46



Je začátek listopadu a někteří mí přátelé nadšeně popisují, jak už mají nakoupenou půlku dárků na Vánoce. S úsměvem je poslouchám a přitom si v duchu říkám, jestli to trochu nepřehánějí. Vždyť je to teprve chvíle, co skončilo léto, a Vánoce jsou ještě tááák daleko. 

Začátek prosince. Spolu s prvním sněhovým popraškem na mě začínají dopadat i záchvěvy vánoční nálady. Asi bych měla začít plánovat, komu všemu chci něco koupit, a čím je obdaruji. Při jedné z četných nocí, které trávím svou oblíbenou kratochvílí (tedy spíš „dlouhochvílí“) – tupým koukáním do stropu, mě najednou zaplaví vlna nápadů na ty nejúžasnější dárky, které si kdo může přát. „Hned ráno si je pečlivě musím zapsat do diáře,“ připomínám si, když se pomalu začínám nořit do hlubin spánku.

Ráno se probouzím s myšlenkou na to, že si hned všechno zaznamenám, ale ouha. Zjišťuju, že jsem ve skutečnosti nic nevymyslela, akorát se mi o tom vymýšlení zdálo. Ale co. Je teprve začátek prosince. Mám ještě dvacet čtyři dní, takže není důvod k panice. 

Desátého prosince už začínám pociťovat určitý tlak na to, že bych s tím měla nějak pohnout. Píšu si seznam těch, které budu obdarovávat, a jsem na sebe hrdá. Jak to všechno skvěle zvládám.
Hrdost se mě drží ještě další čtyři dny.

Čtrnáctého vezu fotky klientce. Poté co musím vykopávat auto z několika metrových závějí (tak mi to alespoň připadá, když kolem něj pobíhám s pidi košťátkem, snažím se neumazat bílý kabát a auta kolem mě sviští stejnou rychlostí jako v novém Bondovi), se spontánně rozhoduji, že zajedu do Olympie a tam prostě dneska všechno nakoupím. Jsem tak spontánní, že si zapomenu vzít pracně vypracovaný seznam šťastlivců, kteří ode mě obdrží materiální potešení. Ale co, aspoň se teď ukáže, na koho opravdu myslím.

Procházím Olympii poprvé, abych zmapovala, jaká je nabídka. Oblečení. Oblečení. Oblečení. Kosmetika. Oblečení. Oblečení. Něco mi říká, že ode mě letos všichni dostanou buď kosmetiku, nebo oblečení.

Procházím Olympii podruhé, protože nemůžu uvěřit tomu, že je na výběr jen oblečení nebo kosmetika. Nebo každému vytisknu poukaz na kávu/hranolky/čínu/hamburer/…

Pocházím Olympii potřetí a nadávám si, proč jsem si vzala boty na podpatku. Ale s vypětím sil kupuju tři vcelku originální dárky, které nejsou oblečení nebo kosmetika. Ještě něco pro malého bratránka a zbytek objednám na internetu.

Po dobrých deseti letech vstupuju do hračkářství a poprvé v životě se obracím na tu „nezajímavou“ stranu regálů, kde jsou hračky pro kluky. Žádné nepřirozeně vychrtlé panenky se strašidelně velkýma očima, tady se děje všechna akce: lety do vesmíru, divoké jízdy v angličácích, průzkumy s meči a pistolemi. A já jsem úplně ztracená. Co sakra může šestiletý kluk chtít? Už mu málem rezignovaně kupuju penál s nějakou černobílou ovcí, které je plný regál, ale naštěstí se včas zastavím. Jsem přece kůůůl tetička! Ta nekupuje věci do školy. Ale jsem taky pacifistka, takže mu nehodlám kupovat žádné zbraně. Možnosti nebezpečně řídnou. Nakonec odcházím s mrňavou krabičkou lega a modlím se, abych nebyla příčinou některé z budoucích návštěv ambulance, kdy budou dusícímu se bratranci vytahovat jednotlivé dílky stavebnice z krku/nosu. To by moc kůůůl nebylo.

Mise skoro splněna. Teď už jen nakoupit nějaký alkohol (Kéž y vše bylo tak snadné jako nakupování alkoholu!), přísady do těsta na perníčky a hurá domů!

Z nákupního maratonu jsem natolik zdecimována, že si musím dát přes víkend od svátků klidu pauzu.

Sedmnáctého prosince, pondělí. Začínám milostivě objednávat dárky z internetu. Do každého eshopu vždy pečlivě volám, abych se ujistila, že dárky stihnout dodat do pátku. Nechci, aby se opakovala situace z Vánoc asi před třemi lety, kdy dárky nestihly přijít včas a já jsem všem musela nakreslit, co ode mě někdy v lednu dostanou. Kdo ví, jak „úchvatně“ kreslím, si dovede představit, že to nebyly moc veselé Vánoce.

Večer se hrdinsky pouštím do přípravy těsta na perníčky. Zachytit med a vajíčka, aby nestékaly z válu na kuchyňskou linku a z ní na moje nohy a na podlahu, mi připadá stejně marné, jako …. Když je vytvořena jakási hmota ucházející barvy a akceptovatelné konzistence (a já v sobě mám několikátou sklenku vína, což výrazně zvyšuje moji toleranci k předcházejícím dvěma kritériím), začínám hledat vykrajovátka a zjišťuji, že náš byt nic takového neobsahuje.

 Je čas na kreativitu! Jako nejjednodušší a nejméně estetická varianta se jeví rozřezat těsto na obdélníčky. Pak ale naštěstí objevuji kulaté sítko na louhování čaje a cukroví je zachráněno! 

Devatenáctého prosince, středa. S provinilým úsměvem nesu do tiskárny objednávku na kalendář a asi třicet fotek. Aby mě nevyhodili, že už nestíhají, velkoryse jim sděluji, že si pro něj přijdu až v pátek odpoledne, a utíkám pryč rychleji, než si prodavač stihne uvědomit, co mi to právě odkýval.

Dvacátého prosince, čtvrtek. Koordinuji sestru v Německu, co má ještě dokoupit. O dva dni později se dozvídám, že si mé instrukce špatně vyložila a máme teď pro někoho dvě „sady“ dárků a pro někoho vůbec nic.

Dvacátého prvního prosince, pátek. Jdu si do tiskárny vyzvednout svoji objednávku a zjišťuji, že kalendář už je sice hotový, ale na fotky nějak zapomněli. Velice srdceryvně jim popisuji, jak moc nutně fotky potřebuji, že bez nich kompletně zkazí celé Vánoce mé klientce. Mé psí oči jsou tak neodolatelné, takže mi je tisknou „na počkání“, na které musím čekat skoro hodinu.

Dvacátého druhého prosince, sobota. S přítelem nosíme dárky do auta na dvakrát. V duchu vzpomínám, jak jsem to zvládala loni, když jsem jela vlakem, a vybavuje se mi pravidlo o „instatních dárcích“, které musely dosahovat pouze určitých rozměrů a hmotnosti, abych je vůbec koupila.

You Might Also Like

0 komentářů