pondělí, července 13, 2015

Rozchodová



Poznámka pro ty, co mě znají: Je to fikce.

Ležíme vedle sebe a tiše koukáme do stropu. Přikrytí dávnými vzpomínkami a povlečením, které jsme si koupili z peněz za první brigádu ještě na vysoké. Černá vybledla a bílá se zaprala. Podobná šeď se vloudila i do našeho vztahu. Smazala všechny hranice a já najednou nebyla schopná určit, co je správné a co špatné. Kde končí jeho vzor a kde začíná ten můj?
"Co teď?" ptá se bez zájmu
"Asi nic," odpovídám stejným tónem.
Přes strop projede blikající modré světlo, jako by snad nějaká sanitka jela na poslední chvíli zachránit náš vztah.

Otáčí se na bok a usíná. Já se po chvíli, kdy slyším, že už pravidelně oddychuje, potichu kradu z postele a jdu si zapálit na balkon. Přiznali jsme se k nevěrám a lžím, ale tohle pořád tajím.
Život někdy umí být zatraceně zvláštní.

Sedím tam v podivném tichu a pozoruji spící okna sousedních domů. Jsou vidět jen jejich matné obrysy. Stejně nejasné jako život, které se teď rýsuje přede mnou. Myslela jsem, že to bude jako v amerických filmech. Probrečím celé balení kapesníků a přecpu se několika litry zmrzliny. Ale cítím jen lhostejnost. Říká se, že smutek má pět fází. Popírání. Hněv. Smlouvání. Depresi. Smíření. Kouřím přesně tolik cigaret a větší strach mám z toho, abych nevykouřila i filtr než z toho, že jsem právě opustila člověka, se kterým jsem se pět let snažila budovat společný život.

Když se ráno probudím, Marek už je pryč. Ani jsem ho neslyšela odcházet. Jaká to příhodná metafora na několik posledních měsíců našeho vztahu. Zpod postele vytahuji krabice, které jsem tam nechala po posledním stěhování. Tušila jsem už tehdy, že je zanedlouho budu zase potřebovat? Nejpíš ano. Podvědomí zná často odpovědi na otázky, na které mozek zatím ani nenapadlo začít se ptát. 

Do jedné krabice přijdou oprýskané hrnečky, ze kterých jsme každé ráno pili kávu a přitom pobaveně sledovali, jak se lidé pod námi marně snaží dobíhat ujíždějící tramvaje.
Náušnice, které mi dal, když jsem u něj našla stvrzenku z hotelu z doby, kdy rodičům pomáhal malovat byt. Jednu jsem málem ztratila v přítmí klubu, kde jsem se líbala s Davidem potom, co Marek odběhl na záchod.
Hodiny, na kterých ve 22:22 randily kachny, aby se pak zase ve 22:55 nasraně rozcházely.
Jako pár jsme spolu vytvořili celou domácnost, ale já teď odcházím jen s několika málo krabicemi sebe samé.

Ještě jednou se ohlédnu, abych si do paměti vryla to, jak se slunce vpíjí do jednotlivých kusů nábytku. Už se chystám odejít, ale v tom mě něco napadne. Vrátím se na balkon a vezmu nedopalky cigaret ze včerejška. Jednu vedle druhé úhledně skládám na linku v kuchyni.
Vůbec jsi mě neznal.
A já tebe vlastně taky ne.

Žádné komentáře:

Okomentovat