Jak jsem si nechala dělat tetování

14:03


Mluvila jsem o tom dlouho. HODNĚ dlouho, jak by dodala většina mých přátel. V šestnácti, když o tom padla zmínka poprvé, mi matka řekla, že jestli s nějakou čmáranicí na kůži přijdu, regulérně mě vydědí. Představa, že bych byla ochuzena o možnost nabytí movitých a nemovitých statků naší famílie, nebyla moc děsivá, ale stejně mi trvalo dalších pár let, než jsem se k tomu konečně rozhoupala.

Ono rozhoupávání probíhalo tak, že jsem pravidelně zasypávala přátele nejrůznějšími grafickými návrhy, na Instagramu začala sledovat spoustu fakt hustých tatérů a nazpaměť jsem se naučila infografiku s tím, kde je tetování nejbolestivější a jaká je korelace mezi kriminalitou a procentuelním pokrytím kůže inkoustem (nějak jsem přece musela matku přesvědčit, že i za mřížemi se dokážu o rodinné jmění postarat).

Většinu času mě dostatečně uspokojuje, když o svých přáních jen polemizuji s každým, kdo je ochoten mě poslouchat. Ale pak sem tam přijde nebezpečné období, kdy na mě dolehne fakt, že mluvením se toho ještě moc neudělalo, a začnu činit. V minulosti to nejvíc odnesly vlasy, kdy jsem po měsících zoufalého hořekování nad blbým střihem vlezla do prvního kadeřnictví, kde brali bez objednání, a nechala se ošmikat (vzpomínka na odpoledne, kdy jsem po zadek dlouhé vlasy vyměnila za mikádo vystříhané do půlky temene, stále ještě nepřebolela). 

Jednoho příjemného květnového dopoledne mě to popadlo znovu. Sedla jsem k počítači a na Google Maps vyhledala nejbližší tetovací salon ve svém okolí. O tři čtvrtě hodiny později a o tisícovku lehčí jsem se s rozechvělým žaludkem a datem zákroku vracela domů.
Tři neděle do dne D.

Jak jsem si později ověřila, tři neděle jsou zatraceně dlouhá doba na to, abyste dokázali zpochybnit jakékoli rozhodnutí. 
Prvních čtrnáct dní mě ve snech pronásledovaly strašidelně vytetované hlavy dětí. Když jsem si začala hledat víc informací o salonu, v němž jsem se rozhodla o své inkoustové panenství přijít, a zjistila, že tatéři jsou nějací týpci z Maďarska, začala jsem lehce panikařit, jestli po mně pak nepůjde nebezpečná východoevropská mafie a nebude chtít, abych jim místo platby pašovala drogy na Vyšehrad

Celá paranoia vyvrcholila tím, že jsem se pár dní před termínem probudila uprostřed noci s prozřením, že původní motiv vůbec nechci. A to místo, na nějž měl přijít, je vlastně taky dost na hovno. Lidé jsou údajně nejkreativnější těsně před deadlinem. Nemůžu nesouhlasit, protože tetování jsem si navrhla dva dny před termínem.

Do salonu jsem šla s malou dušičkou, protože o změnách, které jsem provedla, samozřejmě nevěděli. 

Až když mi tatér překresloval návrh na kůži, vzpomněla jsem si na pečlivě studovanou infografiku a zjistila, že jsem si vybrala jedno z nejbolestivějších míst na těle. Utěšovala jsem se, že tetování má být tak trochu rituál a jak by to vypadalo, kdyby aspoň trochu nebolelo. 
Víc mě znepokojilo, že když jsem tatérovi vysvětlovala, že chci, aby tetování bylo hodně jemné a používal slabé čáry, jen na mě koukal a usmíval se. 
Ještě víc mě znepokojilo, když na mě slečna z recepce houkla, že Buda nerozumí česky.

Bolelo to. Hodně. Ale Buda se ukázal jako citlivá duše, protože když viděl moje bolestivé grimasy, zpíval mi maďarské národní písně.

Ze salonu jsem odešla omámená částečně bolestí a částečně strachem, jestli jsem právě neudělala jednu z nějvětších blbostí v životě. Doma jsem se na tetování neodvážila dvě hodiny podívat. Nebyla jsem připravená čelit pravděpodobně zdrcující realitě.
Nakonec mi to přeci jen nedalo, sundala jsem ochrannou fólii a ve zvětšovacím zrcadle začala zkoumat každou čárku. A světe div se. Vypadalo to fakt dobře! 

Opojena tím, jak mi moje spontánnost hezky vyšla, jsem o týden později vlezla do prvního kadeřnictví, kde mě vzali bez objednání .... ale o tom zase někdy příště.

You Might Also Like

2 komentářů

  1. Dost dobrý, pobavilo :D Musím říct, že já před svou první kérkou byla taky nervózní jak sáňky v létě, ale nakonec jsem nezměnila ani motiv, ani tatéra a jsem za to ráda. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem za tu změnu nakonec ráda, ale ty nervy, co s tím byly... škoda mluvit :)

      Vymazat