Byl to sotva postřehnutelný moment. Krátký jako pohyb řasami při mrknutí, máchnutí křídel, úsměv na tváři, než se stihneš schovat za naučenou dospěláckou masku. Mezi mraky sem tam problesklo polední slunce a v korunách stromů opatrně ševelil vánek začínajícího podzimu.
Přes ulici se k ní zatoulala vůně hospody. Ale ne té, kde vaří jen z vybraných farmářských surovin. Byla to vůně nekvalitního eidamu, maggi a čerstvě zalitého turka, prokládaná dutým cinkáním hliníkových příborů. Všiml sis, že talíře znějí jinak, když je pokládáš na látkový a umělohmotný ubrus? A že plastové karafiáty zežloutnou z kouře cigaret?
V ten jediný okamžik přesně odměřený délkou mrknutí měla pocit, že je jí zase deset let, sedí na židli, nohama nedosáhne na zem a nesměle šeptá číšníkovi, že si dá ten tekutý sýr s hranolkami, protože neví, co ostatní jídla znamenají.
Proč se tak stydíme za ponožky v sandálech a turka neprodáváme na Václaváku turistům?
Moc hezký článek a nejvíce se mi líbí úplně poslední otázka.. :-)
OdpovědětVymazatHezký večer,
skills-of-art.blogspot.com
Děkuju za milý komentář :)
VymazatLíbí se mi tyhle články, úplně cítím tu atmosféru. :)
OdpovědětVymazatTo mě těší. Docela mě začaly bavit psát, takže jich tu bude v budoucnu pravděpodobně víc :)
Vymazat