Rychle hodit na záda krosnu, do jedné ruky popadnout spacák,
do druhé karimatku.
„Máš dost igelitových tašek?“ Kontroluji na půli cesty ze
dveří. Nechci spát ve vlhkém, až se cvakneme.
„Nejede ta tramvaj nějak dřív?“ ptá se přítel místo
odpovědi.
Rázně zavrtím hlavou. „Včera jsem to kontrolovala. Za tři
minuty jede další.“ Tři minuty v sobotu dopoledne? Naivní i po tolika
letech…
Čekáme tři minuty. Pomalu si sbírám zavazadla a jdu se akčně
připravit zastávce.
Další tři. Začínám být nervózní. Jdu si zkontrolovat jízdní
řád a zjišťuji milou novinku, že ode dneška je v platnosti jeho letní,
osekaná verze.
A ještě tři. „Ten vlak prostě musíme stihnout! Když tak
poběžíme,“ rozdávám pokyny jako před nějakou bojovou akcí, když se na obzoru
vynoří žluté vozidlo MHD.
Na nádraží nakonec dorážíme celých osm minut před odjezdem
vlaku. Pohodička. Stíhám i koupit přepraženou kávu a vyšmelit s prodavačkou
přebytečné cukry za extra smetanu, kterou vzápětí při poklusu na nástupiště
ztratím.
Oprýskaná mašina rychlíku se se supěním začne rozjíždět. To,
že vyjela o deset minut později, ani nevnímám jako zpoždění. Usrkávám hořký
nápoj a koukám z okna, jak se kolem trati vlní pošmourná ranní krajina.
Obličeje spolucestujících jsou zachmuřené podobně jako obloha nad námi.
Podezřele dlouho čekáme ve stanici, kde rychlík normálně ani
nestaví. Pak jedeme jakousi vesnicí, jejíž název jsem v životě neslyšela.
To už jsem zapomněla, jak vypadá trasa, po níž jsem se každý týden harcovala na
vysokou a zpět?
Do vagonu vchází průvodčí. Těmi několika vlasy přehozenými
přes klubající se plešku nikoho nepřesvědčí, že má kštici jako ve dvaceti. Ale
snaha se cení! U dveří něco zamrmlá. Pochytím jen: „…výluka….
autobusy…zpoždění…“
I z té útržkové informace je mi jasné, co musím udělat,
jestli chci mít alespoň nepatrnou šanci, že na nás bude čekat přípoj:
„Mohl byste zavolat do Budějovic, aby na nás počkal-“
nasazuji svůj nejmilejší hlas a ruku s jízdenkou mám napřaženou do uličky.
Průvodčí s přehazovačkou mé štkaní rázně přeruší:
„Musíme věřit, že ano!“ a spěšně se ode mně vzdálí. „Věřit!“ zaslechnu, jak
opakuje i o dvě sedadla dál.
Věř a přípoj na tebe počká … ne, to nezní jako České Dráhy.
Rozhodnu se být neodbytná. Čekám na to, až znovu přijde. Ale zřejmě to tuší, protože
do vagonu nezabrousí podezřele dlouho.
Jako lovec číhající na svou kořist mám zbystřené všechny
smysly, takže jakmile na opačném konci vagonu zaslechnu zvuk procvakávaných
jízdenek, vydám se tím směrem.
„Prosím vás, už víte, jestli na nás ten vlak bude čekat?“
zeptám se sladce.
Žádná odpověď. Průvodčí bez povšimnutí přechází k další
sedačce.
Neochvějně jdu za ním. „Víte, ten vlak mi nesmí za žádnou
cenu ujet.“
Ticho. Drží snad bobříka mlčení?
Tančíme kolem sebe až na druhou stranu vagonu, cestující nás
ospale pozorují. Už to pomalu vzdávám a v hlavě začínám spřádat krkolomné
plány na alternativní dopravu. Když v tom se začnou rty mlčenlivého
zaměstnance ČD pohybovat a zformulují sotva slyšitelné: „Ten přípoj většinou
čeká.“
Když ze mě opadne euforie z toho, že jsem z něj
vymámila odpověď, uvědomím si, že i tato informace byla v podstatě
k ničemu. Ale to už průvodčí prchá do druhého vagonu. A tak se jen zase
posadím a doufám…
Motorák jsme naštěstí stihli. Půlku vody sice propršelo, ale
ani jednou jsme se necvakli. A stali jsme se přeborníky v rychlém balení
stanu. Déšť dokáže být skvělým motivátorem.
Cesta zpět. Jedu o den dřív než ostatní, takže se zase musím
spolehnout na veřejnou dopravu. Vsázím raději na autobus.
„Hodíme tě autem alespoň do Týna. Tam ti to pojede líp než
téhle vesnice,“ kamarádi jsou na mě hodní. I když mám najitý spoj z „téhle
vesnice“, nechávám se odvézt.
Na nádraží zjišťuji, že stihnu i „pražáka“, který jede o
hodinu dřív než můj autobus. Přestože mi kručí v břiše, posadím se na
zastávku a poslušně čekám. Do půl hodiny jsem v Budějovicích, tak si něco
koupím až tam.
Deset minut zpoždění? Vždyť už jsem říkala, že to vlastně
ani není zpoždění!
Dvacet? I to už se mi párkrát stalo. Každou chvílí tady
bude.
Třicet? Ne, ten hlad ovládnu. Nemůžu riskovat, že by autobus
zrovna teď přijel a já byla v sámošce naproti.
Čtyřicet? Třeba, když se hodně napiju, ten hlad přejde.
Padesát? Potřebuju čůrat!!!
Přijíždí MŮJ spoj, po pražákovi ani stopa. Autobus zastavuje
před nádražím. Vůbec nezajíždí k zastávce. To je podezřelé! Ale nemůžu si
dovolit, aby mi ujel, močový měchýř by mi to už nikdy neodpustil.
Kvapně beru všechna zavazadla a běžím k autobusu.
„Do Budějovic,“ vypadne ze mě ještě přede dveřmi a zmateně
začnu lovit peněženku z kabelky. Vůbec nevnímám, že na mě řidič mluví.
„Říkám, že bych vás správně neměl vůbec vzít,“ začnu
poslouchat až teprve, když mu cpu padesátikorunu do ruky.
„Co?“ zeptám se nechápavě a snažím se nemyslet na kručení v žaludku.
„Nedostali jsme smlouvu s krajem a smíme tu jen
vysazovat lidi z Bechyně.“
Nadechuju se, abych znovu vypustila: „Co?“, ale včas si
uvědomím, že to by mě asi do Budějovic nedovezlo a tak raději zkusím: „A nešlo
by udělat výjimku? Čekám tu už skoro hodinu.“
„No dobře,“ odpoví s významným povzdechem, „Čtyřicet
korun, ale bude to bez lístku,“ řekne řidič rebelsky a vezme padesátikorunu,
kterou mu celou dobu podávám. Nevrátí mi. Ale to nevadí, hlavně že jedu! A
příště radši vsadím na parník.
Článek mě pobavil. :D Já jsem zmatkář sám o sobě, takže na takové túry nemám ani odvahu, ale předpokládám, že se mi stejně něco podobnéh jednou vyvrbí. :D Vidím, že pan průvodčí nebyl zase tak milý, jako pan z autobusu... Stále se tedy nic nemění na tom, že autobusy mám raději než vlaky, i když vlak jezdí většinou přímo. :D
OdpovědětVymazatJinak, co se těch mých sovičkovýchn náušnic týče, tak by ucho určitě utrhnout nemohly, protože jsou lehučké jako pírko, spíš mám strach o ně. :D
S tím českým systémem se tomu určitě jednou nevyhneš :D
VymazatJá bych měla strach, že se mi ty náušníce o něco zachytí a natrhnou mi ucho. S mojí šikovností bych nebyla tak daleko od pravdy :D ale jsou fakt skvělý.
Haha, vtipný! :) Moc hezky píšeš, byla jsem napnutá jak kšandy, jak to s tebou dopadne :D
OdpovědětVymazatJé, tak to jsem ráda :) Děkuju za milý komentář!
Vymazat:)) supr článek, pobavila jsem se :) papa
OdpovědětVymazatTWF Kami*
Jsem moc ráda, že článek pobavil :)
VymazatTaky se mi stalo, že jsem potřebovala stihnout navazující vlak a ptala jsem se průvodčího, který mě a ještě jednoho pána ujišťoval, že to určitě stihneme. Vlak nám ujel před nosem a nebyla možnost se dostat tam ani zpátky. Ještě, že mě moje teta odvezla. ČD forever!
OdpovědětVymazatKousek od Budějovic bydlím, jestli jsi tedy myslela ty České, ale o žádných jiných snad ani nevím :D :)
Jj, bylo to u těch Českých :)
VymazatKoukám, že jsi si při cestování taky docela užila :) Když jsem dojížděla na vysokou, mohla jsem podobné story psát pomalu každý týden :D
Tahle sladká ironie :))
OdpovědětVymazat